Mé oblíbené I

Oblíbené druhy

Jsem sběratelem, který se nemůže vyhranit na jednu čeleď, protože mám pocit, že bych se ochudil o všechny ty ostatní divukrásné lastury, kdybych se jen úzce specializoval. Proto je můj záběr celkem široký. Možná je to i škoda, že se nestanu odborníkem na jednu konkrétní čeleď, o které bych věděl prakticky všechno, díky jejímu ustavičnému studování. Ale zatím mi dělají radost všechny ulity, avšak některé, mám v oblibě o malinko více a právě o ty se chci tady podělit. Jedna, pro mne z velmi zajímavých čeledí jsou Xenophoridae. Sice jsou abecedně až na posledním místě, ale já bych s nimi rád tuto kapitolu začal. Mám totiž pocit, že jsou stejně bláznivé sběratelky jako já.

Cassidae,  Latreille 1825 – šišanovití

Čeleď Cassidae (přilbovky) zahrnuje 11 rodů a celkem 98 druhů. Jejich ulity měří od 17 mm do 400 mm a jsou mezi sběrateli velmi vyhledávané. Největší z nich je Cassis cornuta a ve střední velikosti je velmi běžná. Jsou to dravci, kteří se živí jinými měkkýši, hvězdicemi , ale také jedovatými ježovkami. Velmi zajímavý je způsob lovu. Loví tak, že se vzepnou na svalnaté noze a poté se náhle vrhnou na kořist a pohltí ji. Skořápku kořisti pak rozpustí koncentrovanou kyselinou sírovou, kterou vylučují v trávícím ústrojí. Vyskytují se většinou v tropických mořích. Obývají jak mělké tak hluboké vody s písčitým dnem, až do hloubky 1100 metrů. Maso velkých druhů se hojně konzumuje v mnoha částech světa. V minulosti byly silnostěnné ulity některých druhů hojně používané k výrobě kamejí. V dobách starého Říma byli například šišani rudí Cypraecassis rufa velmi ceněni a používali se zde jako ozdoby i ke zhotovování zmíněných kamejí. Julius Caesar věnoval jednu takovou kamej jako dárek egyptské královně Kleopatře. Mezi nejvzácnější druh patří Echinophora pilsbryi z Galapág.

Harpidae,  Röding 1798 – harfovití

Čeleď Harpidae jsou podle mého názoru jedny z nejkrásnějších lastur. U sběratelů velmi oblíbené, přestože některé druhy, zvláště rodu Austroharpa, patří k velmi vzácným a proto mnohým sběratelům ve sbírkách chybí. Jsou blízké příbuzné olivám, ale na jejich ulitách jsou silná žebra připomínající struny harfy. Žijí na písčitých dnech tropických moří od pobřežních vod až do hloubky několika stovek metrů. Patří k pobřežním predátorům. Během odlivu jsou zahrabány v písku, aby si udrželi dostatek vlhkosti, protože jim chybí operculum (víčko), kterým by mohli ulitu uzavřít. Tělo mají poněkud přerostlé s mimořádně velkou nohou. Při lovu ji natáhnou a snadno s ní uchopí neopatrné bezobratlé živočichy. Sami mají zajímavý způsob ochrany. Podaří-li se nepříteli uchvátit zadní část nohy harfovky, může ji snadno odvrhnout a rychle se stáhnout do ulity. Je to stejné jako když se ještěrkám, kterým hrozí nebezpečí, odlomí ocas.

Mitridae,  Röding 1798 – čepicovkovití

Poměrně početná čeleď čítající přes 600 druhů poutá pozornost sběratelů, většinou pestře zbarvenými vřetenovitými ulitami. Latinský název čepicovky – mitra – připomíná její podobnost s biskupskou ceremoniální pokrývkou hlavy. Rozšířené jsou ve všech teplých mořích. Vyskytují se na písčinách, pod kameny, nebo v korálových útesech. Často se zahrabávají do písku, z něhož vyčnívá jen sifon. Jsou to dravci, kteří se živí červy, nebo mlži, které požírají pomocí svého dlouhého zatažitelného chobotu. Na rozdíl od většiny ostatních plžů, kořist nejprve zahubí a teprve potom konzumují. To jim umožňují zvláštní žlázy ústící do zoubků na radule, kterými můžou vstříknout jed. Také v Chorvatsku se můžete setkat s deseticentimetrovou čepicovkou páskovanou (Mitra zonata). Pozor, místními úřady je chráněná.

Naticidae, Forbes, 1836 – natikovití

Pro tuto čeleď je charakteristický poloměsíčitý tvar ulity, která je často nádherně vybarvená. Jsou to značně vyvinutí draví plži, kteří se pomocí silné svalnaté nohy pohybují po mořském dně a „přeorávají“ jeho povrh. Když narazí na vhodnou kořist, kterou často bývají mlži, sevřou ulitu nohou a ozubenou jazykovou páskou (radulou) vyříznou kulatý otvor a uvnitř schránky živočicha roztrhají. Pohybují se v písku poměrně rychle, zvláště některé druhy, které mají v noze zvláštní otvory, kterými mohou nasávat a vytlačovat vodu. Tím se noha roztahuje a smršťuje a zvyšuje tak výkonnost jejich „pluhu“.

Terebridae, Bruguiére 1789 – vrtulovkovití

Do čeledi Terebridae (vrtulovky) patří více jak 300 druhů ve čtyřech hlavních rodech . Všechny mají dlouhou, věžovitou ulitu s řadou závitů, často pestře zbarvenou. Krátké ústí je uzavíráno tenkým různě utvářeným víčkem. Vrtulovky jsou dravci s jedovou žlázou, kterou používají k ochromení kořisti, stejně jako homolice. Většinou jsou to obyvatelé písčin v tropických částech indopacifické provincie. Vrtulovitý tvar ulity je účelný, protože tito měkkýši se zavrtávají do písčitého dna a štíhlý tvar ulity neklade takový odpor písku. Oblíbenou potravou jsou mlži, které vyhledávají brázděním písku v mělkých vodách. Největším druhem je Terebra maculata, která může dosáhnout délky až 275 mm. Zřejmě nejmenším druhem je Terebra ninfae z Mexika, její ulita měří pouhých 9 mm. Nejvzácnějším druhem bude Terebra conelli z Mozambiku, objevená a popsaná v roce 1985 Waltrem Cernohorskym, významným malakologem českého původu, žijícím na Novém Zélandu.

Turridae, Swainson 1840 – turisovití

Jedna z nejpočetnějších čeledí měkkýšů co do počtu druhů i rodů, kterých je ke čtyřicítce. Charakteristickým znakem téměř u všech druhů je zářez v horní části vnějšího pysku. Obývají jak teplá tropická moře, tak chladné vody, například Beringova moře. Žijí v mělčinách i v hlubokých vodách . Právě několik desítek hlubokomořských druhů od 1000 do 3500 metrů je poměrně vzácných a pro sběratele jen těžko dostupných. Barevná i tvarová rozmanitost těchto lastur je velmi rozsáhlá, přesto se u sběratelů nesetkali s takovou oblíbeností, která by jim právem patřila. Jsou to dravci živící se jinými živočichy. Někteří z nich používají k lovu stejný způsob jako homolice, tedy vystřelování jedové harpuny s paralyzujícím jedem. Zajímavých je také několik zástupců této čeledi, kteří si vytváří zásadně jen levotočivou lasturu.

Xenophoridae – lepivkovití

Známý citát od Cicera “Omnia mea mecum porto” (všechno své si nosím s sebou) nejlépe vystihuje charakteristiku těchto pozoruhodných měkkýšů.

Xenophoridae – v českém názvosloví lepivky, jsou vývojově velmi starou nepočetnou čeledí obývající mořské hlubiny více jak 500 miliónů roků. Jsou to středně velcí měkkýši mající typicky křehkou a tenkou lasturu kotoučovitého tvaru. U těchto živočichů se vyvinul zcela zvláštní způsob chování, které nebylo doposud uspokojivě vysvětleno. Jméno Xenophora pochází z řečtiny a znamená “nesoucí cizí věci”. Toto pojmenování, jak je na první pohled patrné dostaly lepivky proto, že sbírají kamínky, kousky korálů a ulity odumřelých měkkýšů, které pečlivě zabudovávají do své vlastní schránky. Zajímavé je, že nikdy nebyla nalezena lepivka, která měla přilepenou živou lasturu. Výjimku tvoří pouze ústřice a zástupci ramenonožců (brachiopoda), kteří na první pohled vypadají jako mlži a občas se na lepivkách objevují. Další z živých objektů, které se mohou vyskytovat na lepičkách, jsou mechovky (Bryozoa) a mořské houby (Porifera). Celý proces zatmelování každé ulity nebo kamínku může trvat až několik hodin, protože pozice každého předmětu musí lepivce maximálně vyhovovat. Poté zůstávají až 10 hodin bez pohnutí, aby sekret, kterým předměty k lastuře lepí, dokonale zatvrdnul. Jedno z několika vysvětlení celého procesu je, že se tímto způsobem maskují. Ale některé druhy lepivek žijí v takové hloubce, kam nepronikne žádné světlo, a tak není k maskování žádný důvod. Dalším z vysvětlení je, že si tímto způsobem zpevňují svoji ulitu. Lepivky jsou velmi aktivní a pohybují se rychle skákavými pohyby podobně jako křídlatci. A tak další možností může být, že přilepené lastury, které přesahují okraje lepivky, slouží k odrážení a tím i k rychlejšímu pohybu. Xenophoridae obydlují hlavně tropická moře, většinou západní Tichomoří a lze je objevit jak v mělkých vodách tak v extrémních hlubinách. V této čeledi bylo doposud popsáno 26 druhů spolu se dvěmi podskupinami Stellaria a Onustus, které se většinou nemaskují, nebo jen velmi omezeně malými úlomky lastur. Všechny druhy mají operculum. Zajímavým zjištěním je také to, že téměř polovina ze všech druhů byla popsána až ve dvacátém století. Výčet a stručný popis druhů čeledi Xenophoridae je zde. Podle nového systematického zpracování z roku 1999, které na vědeckém základě zpracovali Kurt Kriepl a Dr. Axel Alf zde naleznete 26 druhů. Ostatní popsané lepivky jsou jen synonyma níže uvedených druhů.

• XENOPHORA CEREA  (Reeve 1845)
  Výskyt: Rudé moře, vých. Afrika, Indický oceán, Japonsko, Austrálie
  Velikost: 40 – 60 mm. Žije v hloubce 30 až 270 metrů. Barevně variabilní druh od bílé, žluté až po čokoládově hnědou, ta byla označována jako Xenophora torrida.

• XENOPHORA CONCHYLIOPHORA  (Born 1780)
  Výskyt: Karibská oblast, žije v mělké vodě. Velikost: 38 – 60 mm
  Někteří jedinci (Dominikánská republika) můžou být oblepeni pouze většími oblázky, takže působí jako úhledná hromádka kamení. Živočich má krásnou zářivě červenou barvu.

• XENOPHORA CORRUGATA  (Reeve 1842)
  Výskyt: Indie, Jihoafrická republika, Madagaskar. Velikost 50 – 80 mm. Žije v mělkých vodách, ojediněle ve větší hloubce až do 400 metrů.

• XENOPHORA CRISPA  (König 1825)
  Výskyt: Středozemní moře, Senegal, Angola. Velikost 25 – 45 mm. Žije v hloubce 30 až 1200 metrů. Tento malý druh často používá větších úlomků mušlí, čím značně zvětšuje svůj objem. V Itálii se hojně vyskytují fosilní jedinci (Pliocén).

• XENOPHORA GRANULOSA  (Ponder 1983)
  Výskyt: Indický oceán, Jihočínské moře, Filipíny, Nová Kaledonie. Velikost 35 – 70 mm. Žije v hloubce 55 až 400 metrů. Povrch lastury je zvrásněný (granulovaný).

• XENOPHORA JAPONICA  (Kurda & Habe 1971)
  Výskyt: Japonsko, Čínské moře, Filipíny, Madagaskar.
  Velikost 18 – 55 mm. Žije v hloubce 200 až 300 m. Je podobná X. pallidula, ale s hustě pokrytou ulitou kamínky, úlomky mušlí a korálů.

• XENOPHORA MEKRANENSIS KONOI  (Habe 1953)
  Výskyt: Japonsko, centrální Pacifik, Indický oceán. Velikost 40 – 70 mm. Žije v hloubce 20 až 300 metrů. Poměrně vysoká ulita s jemnými hrbolky. X. mekranensis mekranensis (Newton 1905) je fosilní (Pliocén) z města Mekranu, ležícím v Iránu.

• XENOPHORA NEOZELANICA  (Suter 1908)
  Výskyt: Nový Zéland. Velikost: 40 – 80 mm. Žije v hloubce kolem 60 metrů kolem skalnatého pobřeží. Velmi podobná X. peroniana.

• XENOPHORA NEOZELANICA KERMADECENSIS  (Ponder 1983)
  Výskyt: Ostrov Kermadec a Raoul. Velikost 35 – 60 mm. Žije v hloubce 80 až 280 metrů. Od X. neozelanica se liší velikostí, je menší a lastura má hrubší strukturu. Má také více upevněných předmětů, hlavně kamínků.

• XENOPHORA PALLIDULA  (Reeve 1842)
  Výskyt: Široké rozšíření, Indický oceán, centrální Pacifik , Japonsko, Austrálie. Velikost: 40 – 90 mm. Žije v hloubce kolem 50 až 1050 metrů. Velmi atraktivní druh,posetý mnoha lasturami, zaměstnává vědce od svého objevení až dodnes. Záhadou stále zůstává připojení houby křemitky (takzvaná skleněná houba) na tento druh. Není jisté jestli vyhledává houba lepivku, nebo naopak. K čemu je lepivce houba potřebná, o tom se dá jen spekulovat. Rozvětvená houba může přerůst lepivku i přes 50 cm a znemožňovat ji tak pohyb. X. pallidula se dokáže „zdobit“ i dalšími živými tvory, například mechovkami, nebo ramenonožci. Raritou pro sběratele jsou na lepivce přilepené zátky od piva, mince, hrdla, nebo střepy od sklenic a jiné, v moři nepřirozené předměty. Pro sběratele je zajímavé mít ve sbírce na porovnání tuto lepivku z různých lokalit. Z jihu Filipín, z okolí města Zamboanga, je oblepená velkými až osmicentimetrovými úlomky bivalvií. Z ostrovů Bohol a Cebu na Filipínách jsou známé tím, že mají ulitu ozdobenou dlouhými druhy lastur, vrtulovkami , kelnatkami, nebo druhy z čeledi Turridae. V Jižní Africe můžou mít na sobě vzácné hlubokomořské druhy. V okolí Somálska na sebe lepí především kusy horniny. V Austrálii mají na sobě třeba jen kousky korálů. Často však všechny tři atributy v různých lokalitách kombinují, pokud se v místě výskytu lepivek nacházejí. Obecně se má zato, že X. pallidula bere prostě všechno a nepohrdne ani zubem ze žraloka.

• XENOPHORA PERONIANA  (Iredale 1929)
  Výskyt: Austrálie, Tasmánské moře. Velikost 35 – 56 mm. Žije v hloubce 35 až 460 m. Lepí na sebe nápadné objekty, hlavně kameny.

• XENOPHORA PERONIANA KONDOI  (Poder 1983)
  Výskyt: Havajské ostrovy, Oahu a Hawai. Žije v korálovém písku, v hloubce 90 až 400 metrů. Velikost 28 – 45 mm. Rozdíl mezi X. peroniana peroniana spočívá v hustém pokrytí, většinou zvětralými kousky korálů a lokalitou.

• XENOPHORA SENAGALENSIS  (Fischer 1873)
  Výskyt: Kapverdy, Senegal, západní Afrika. Velikost: 15 – 30 mm. Žije v hloubce 35 až 50 metrů. Maličký, ale velmi krásný druh posetý drobnými kulatými kamínky, někdy v kombinaci s úlomky mušlí.

• XENOPHORA SOLARIOIDES  (Reeve 1845)
  Výskyt: Madagaskar, Indie, Filipíny, Austrálie, Fidži. Velikost: 13 – 33 mm. Žije v hloubce od 1 do 170 metrů, především ale v mělké vodě. Malý druh, ale o to víc oblepený velkými kousky.

• XENOPHORA TENUIS  (Fulton 1938)
  Výskyt: Japonsko, Čína, Indický oceán. Velikost 30 až 50 mm. Žije v hloubce od 30 do 185 metrů. Ulita mírně zdrsněná, podobná X. granulosa.

• XENOPHORA FLINDERSI  (Cotton & Godfrey 1938)
  Výskyt: Austrálie v hloubce 20 až 35 metrů. Velikost: 33 až 50 mm. Velmi hustě pokrytá kamínky, nebo úlomky korálů, často není lastura vůbec vidět.

• STELLARIA CHINENSIS  (Philippi 1841)
  Velmi hojná, od Rudého moře, Indického oceánu po centrální Pacifik a Japonsko. Velikost: 38 – 85 mm. Žije v mělké vodě až po 140 metrů. V mládí pokrytá střípky mušlí, ale v dospělosti se jich zbavuje a ponechává si jen omezené množství.

• STELLARIA GIGANTEA  (Schepman 1909)
  Výskyt: Indický oceán a centrální Pacifik. Velikost 55 – 120 mm. Žije v hloubce 60 – 700 metrů. Lasturu pokrývá velmi omezené množství kamínků.

• STELLARIA LAMBERTI  (Souverbie 1871)
  Výskyt: Nová Kaledonie, ostrov Chesterfield. Velikost: 32 – 65 mm. Žije v hloubce 40 až 80 metrů. Je velmi podobná S. chinensis. Z celé čeledi je to nejvzácnější druh. Na burzách většinou nenabízený a není uveden ani v ceníku T. Rice. Do roku 1983 byly známé pouze dva kusy ve špatném stavu, proto byl považován za vymřelý druh. V roce 1984 bylo vyloveno vlečnou sítí několik živých kusů, ale operculum se nezachovalo a doposud stále ještě není známé. Mezi sběrateli je jen velmi málo exponátů.

• STELLARIA SOLARIS  (Linné 1764)
  Výskyt: Rudé moře, Indický oceán, centrální Pacifik. Velikost: 40 – 95 mm a včetně paprsčitých výrostků kolem 125 mm. Žije v hloubce 18 až 200 metrů. Velmi krásná a sběrateli vyhledávaná lastura s dlouhými paprsčitými výrůstky. Ještě začátkem dvacátého století byla považována za velmi vzácnou.

• STELLARIA TESTIGERA DIGITATA  (von Martens 1878)
  Výskyt: Kapverdy, Senegal až Namibia. Velikost: 50 – 85 mm. Žije v hloubce 100 až 650 metrů. Žlutobílý až do hněda vybarvený neběžný druh. Je zajímavý tím, že na každém prstovém výrůstku může mít přilepenou mušličku, nebo kamínek.

• STELLARIA TESTIGERA PROFUNDA  (Poder 1983)
  Výskyt: Somálsko, Jemen. Velikost: 38 – 85 mm. Žije v hloubce 450 – 730 metrů. Hlubokomořský sněhově bílý až žlutý, velmi neběžný druh. Výše uvedené S. testigera digitata a S. testigera profunda jsou subspecie druhu Stellaria testigera testigera (Bronn 1832), který je evropskou fosílií z období Oligocénu až Pliocénu.

• ONUSTUS CARIBAEUS  (Petit 1857)
  Výskyt: Karibské moře, Brazílie, Honduras. Velikost 35 – 85 mm. V hloubce 35 – 640 metrů. Minimum přilepených předmětů.

• ONUSTUS EXUSTUS  (Reeve 1842)
  Výskyt: Centrální Pacifik, Japonsko, Austrálie. Velikost: 30 – 95 mm. Žije v hloubce 18 až 340 metrů. Krásný žlutohnědý až do oranžova vybarvený druh. Většinou bez maskování s velmi širokou píštělí.

• ONUSTUS INDICUS  (Gmelin 1791)
  Výskyt: centrální Pacifik. Velikost: 30 – 80 mm. Žije v hloubce od 4 do 150 metrů. Většinou s omezeným počtem úlomků mušliček na 2. a 3. závitu na vrcholu.

• ONUSTUS LONGLEYI  (Bartsh 1931)
  Výskyt: Karibské moře. Velikost: 70 – 160 mm. Žije v hloubce 180 až 700 metrů. Z čeledi Xenophoridae je to největší žijící druh a může dorůst i přes 160 mm. V současné době se objevily větší kusy v hloubce 150 m na Kubě.