Mexiko

Mexiko, obrovská země plná protikladů

Mexiko, obrovská země (1 958 201 km2) plná protikladů, fascinuje prolínáním různých kulturních světů. Leží mezi Tichým oceánem a Karibským mořem, které od sebe dělí přes 3000 km, a zahrnuje tři různá časová pásma i tři různá klimatická pásma v rozdílné nadmořské výšce. Je to země tří dávných kultur (Olmékové, Aztékové a Mayové). Doslova oplývá nesčetnými archeologickými nálezy, pyramidami vyzařujícími tajemné kouzlo a tyrkysově třpytivými zátokami s bělostným pískem.
    V roce 1519 přistál se svou flotilou kapitán Hernán Cortés ve Veracruzu a záhy nato potopil všechny své lodě, aby žádný muž z posádky nepomyslel na návrat nebo útěk. Odstartoval tak největší dobyvatelské tažení v dějinách lidstva, které trvalo více než 300 let. Mayové na Yucatánu vládli asi od roku 1500 před naším letopočtem až do příchodu Španělů. V té době však už byla společnost Mayů v rozkladu. V letech 400 a 900 n. l. patřili Mayové k nejvyspělejším národům tohoto světa. Není proto divu, že dobyvatele fascinovala jejich stále ještě vyspělá kultura, velmi přesný kalendář, umění léčit a používat chirurgické techniky, schopnost měřit čas a vytvářet obrovské stavby vysoké až 50 metrů. Tragické je, že brzy nato začali katoličtí kněží posedlí inkvizičním fanatismem pálit na obrovských hranicích vzácné mayské rukopisy. Tak mayská tajemství uchovávaná po staletí na pergamenech nenávratně zmizela v plamenech. Během několika desetiletí zahynulo přes 25 milionů indiánů. Španělům se však nepodařilo vymýtit indiánskou duši a mexický národ vyrostl ze společných španělských a indiánských kořenů. V silně náboženském Mexiku o tom něco vypovídá Panna Marie, která má hnědou kůži a sedává na trůnu staré indiánské bohyně Tonantzin.

     Příroda, historie obestřená mnoha tajemstvími, záhadné pyramidy i jeho praobyvatelé mě vždycky přitahovali. Ostatně E. von Däniken o tom uměl poutavě vyprávět. Po strašlivé vlně tsunami, která půl roku před naší plánovanou cestou zasáhla Asii, jsme si se ženou mysleli, že v Mexiku bude relativně klid a bezpečno. Avšak mýlit se je lidské. Je 17. července 2005 a hurikán Emily právě zasáhl svou ničivou silou Yucatán. Podobná zpráva by nenechala v klidu snad žádného. Nervy trochu (no, o trochu více) zapracovaly, protože nevíme, jestli vůbec odletíme. Zprávy v televizi i na internetu nebyly zrovna optimistické a záběry z Cancúnu přímo hrozivé. Volal jsem tedy do CK, kde jsme kupovali letenky, jak vidí nastalou situaci. Byli v klidu, stejně tak na letišti neměli informace o zastavených letech a vlastně ani o nějakém hurikánu. Večer před odletem jsme ještě neměli sbaleno, ale po ujištění, že to není tak zlé, jak to vypadá, konečně balíme. Je 19. 7. 2005, osm hod ráno a před námi je let do Vídně a 12 hodin letu z Vídně do Cancúnu. Společně se ženou jsme si vybrali poměrně známé místo Playa del Carmen, odkud jsou všechny pamětihodnosti v dosahu cca dvou hodin jízdy. Už cestou z letiště byly všude patrné následky hurikánu. Polámané stromy, poničené střechy budov a vyvrácené sloupy elektrického vedení dávaly tušit sílu větru, který se tudy přehnal. Náš hotýlek byl trochu dále od moře a zásah větru přestál bez větších problémů. Jen v okolí byla rozbitá okna a reklamní štíty. Hotely přímo u moře na tom byly hůře. Přílivová vlna zaplavila přízemí a turisté byli nuceni opustit hotel minimálně na jednu noc, jak nám stačil sdělit hovorný recepční. Pozůstatky ničivého větru byly sice patrné, ale místní velmi pilně odklízeli jeho následky, aby turisté pronajatá místa neopustili a dostalo se jim očekávaného pohodlí. Po několika dnech by člověk ani nepoznal, že tu řádil nějaký přírodní živel. Obchodníci hbitě reagovali a v množství suvenýrů se okamžitě objevila trička s nápisem Hurikán Emily. Možná vás napadne stejně jako mne, že tam muselo být po hurikánu hodně vyplavených mušlí. Je to s podivem, ale na pláži nebyly vůbec žádné lastury, o kterých by stálo zato něco napsat. Druhý den odpoledne jsme se vypravili autobusem do Cancúnu, vzdáleného cca 30 km. Leží na karibském pobřeží mexického státu Yucatán. Je hojně navštěvovaný turisty a tomu se přizpůsobil i život místních obyvatel. Místo se proměnilo v hotelovou zónu, plnou obchodů, krámků, barů a turistických atrakcí. Ještě před 35 lety tady po turistech nebylo ani památky, ale vláda potřebovala nějaký tahák pro bohaté cizince, a tak se stal Cancún prvotřídním turistickým letoviskem. Název Cancún pochází z dob Mayů a znamená „hrnec plný peněz“, což je v dnešní době velmi výstižné. Po zběžné prohlídce města jsme zašli na získanou adresu do velkého obchodního centra (Centro Comercial Plaza las Americas) a vyhledali obchod s názvem Delmar. Tady prodávali mušle z celého světa, ale pozor, také z Mexika. Pleuroploca gigantea měřící 45 centimetrů se nedala přehlédnout, a s koupí druhého největšího druhu třídy Gastropoda (rekord 62 cm) jsem neváhal ani minutu. Stejně tak se mi zalíbila 12centimetrová Cypraea cervus, pro změnu největší druh ze zavinutců. Po vydařeném nákupu se vracíme busem zpět a Cancún se s námi loučí fontánou se čtyřmi obrovskými, asi třímetrovými lasturami Busycon contrarium.

CHICHÉN  ITZÁ

O dva dny později jsme si koupili výlet na diamant mayských klenotů Chichén Itzá (Starý Čičén). Je to nejzachovalejší komplex mayských památek (posléze jej rozšířili Toltékové) na východním pobřeží, který podněcuje představivost jak archeologů, tak turistů. Zrána nám trochu poprchalo, ale ani déšť nemohl pokazit velkolepý dojem z tohoto záhadného místa. Záhadné je nejen pro turisty, ale i pro vědce, kteří se nemohou shodnout, kdy město přesně vzniklo a jaké okolnosti s tím souvisely. Dalším tajemstvím je, proč Toltékové v roce 1200 město opustili. Celý tento rozsáhlý komplex se nedá během půl dne prohlédnout, zvláště když prší. Ale co jsme si nemohli nechat ujít, to byl výstup na El Castillo neboli pyramidu boha Kukulkána vysokou 30 metrů, odkud byl nádherný výhled. Pyramida byla postavena velmi přesně jako zařízení na měření času v takovém místě, tvaru a výšce, aby předpovídala cykly setí a sklizně. Na čtyřech schodištích je 364 schodů, které dohromady s posledním schodem na plošinu představují 365 dní v roce. Nejlepší doba pro zhlédnutí tohoto časoměřiče je při jarní (21. března) a podzimní rovnodennosti (21. září) odpoledne, kdy sluneční paprsky dopadají na severní schodiště a lámou se o hlavu hada, který se díky hře světla a stínů jakoby zavrtává dolů do země. Tento úžasný jev jsme sice neviděli, ale výhled z pyramidy na ostatní stavby a na svěže zelenou džungli byl nádherný. Tajuplný byl i vstup do pyramidy, kde jsme museli vystát frontu. Při vstupu jsme byli upozorněni, že děti do 10 let, těhotné ženy a starší lidé nebo lidé s psychickými problémy by vstupovat neměli. Uvnitř El Castilly je ještě jedna mnohem starší pyramida a po ní na velmi úzkém, strmém schodišti vystoupáte nahoru, kde je socha jaguára zdobená nefritem a také Čaka (Chac) – bájného boha deště. Zhlédnutí těchto artefaktů netrvá dlouho, protože had zvědavých turistů pomalu vytláčí návštěvníky zpět dolů. Ale v člověku to zanechá takový zvláštní hluboký pocit. Měl jsem dojem, jako bych se ocitl o tisíc let zpátky. Další pozoruhodností bylo Juego de Pelota (hřiště pro míčové hry), jedno z nejlépe dochovaných a největší ve Střední Americe. Na freskách jsou znázorněni hráči v ochranném oděvu a hrdý krvežíznivý vítěz s uťatou hlavou soupeře (ačkoliv někteří archeologové předpokládají, že „čest“ přijít o život měl vítěz). Byla to posvátná hra plná symbolů a rituálů. Hřiště představovalo svět a dráha míče pohyb Slunce a Měsíce po obloze. Hráči byli obratní bojovníci a míč zasahovali pouze svými boky. Kdo minul, byl obětován bohům. Za zmínku jistě stojí i to, že míč ve velikosti lidské hlavy byl umně vyroben z kaučuku. Po Chichén Itzá jsme měli v plánu ještě vidět další zajímavost – cenote v Ik Kill. Cenote je obrovská jeskyně s podzemním jezerem, padajícím vodopádem a spoustou převislých popínavých rostlin. Vznikla tak, že se v minulosti u jeskyně propadl strop a vlastně je to obrovská hluboká jáma ve skále, plná vody. Mayové cenotes používali jako zásobárny pitné vody a některé jako obřadní místa. Dnes se v nich můžou koupat nebo potápět turisté.

TULUM, COBÁ

Další výlet byl na jediné mayské sídlo s přímým výhledem na otevřené moře. Tuto velmi zachovalou, architektonicky významnou památku si nenechá ujít snad žádný návštěvník Yucatánu a podle toho to také vypadalo. Mnoho turistů se potuluje mezi ruinami a na pláži, kde jsou hlavně mexické rodiny, které tu tráví zřejmě celý den. Tulum byl postaven během 12. století a až do 16. století tu kvetl bohatý život. Nejdůležitější ze všech staveb je El Castillo – hlavní chrám. Ten je také nejvíce na mušce fotoaparátů a kamer turistů. V jednom dni se dá zvládnout ještě jedno mayské naleziště – Cobá. Archeologové tvrdí, že má rozlohu 100 km2 a tvoří ho zhruba 20 000 samostatných staveb. Cobá se nachází ve vnitrozemí, 42 km od Tulumu na březích jezera Lake Cobá, obklopeného džunglí. Po této lokalitě se můžete pohybovat buď pěšky, což jsme zkusili my, abych mohl pozorovat místní přírodu, hlavně měkkýše, nebo si lze půjčit kolo. Ale nejpohodlnější je najmout si trojkolku na lidský pohon, protože jednotlivé stavby jsou rozmístěny dost daleko od sebe. Přes úmorné vedro jsme došli k nejvyšší z dochovaných mayských pyramid Nihoch Mul (Velký kopec) se 42 metry výšky. K její horní terase vede 120 schodů. Na celém tomto areálu je zajímavé i to, že většina pyramid a chrámů je stále ukryta pod staletou vrstvou trosek a vegetace. Návštěvníci tak můžou objevovat složitou kamenickou výzdobu, vykukující zpoza větví a kořenů, kterou hlídají pouze ptáci a motýli.

COZUMEL

V překladu Cozumel znamená Cozumel „Země vlaštovek“. Ostrov je dlouhý 45 a široký 15 kilometrů. Leží 18 km od východního pobřeží Yucatánu. Proslavil jej J. Cousteau, když v roce 1960 objevil překrásný korálový útes, který je druhý největší na světě. Nespatřit tento ostrov nepřipadalo v úvahu a další náš výlet směřoval právě sem. Přestože výlet nabízely místní cestovky, podnikli jsme ho zcela bez problémů na vlastní pěst. Doprava rychlou lodí trvala asi 40 minut a stála tam i zpět 20 USD pro jednu osobu. Z trajektu vystoupíte v centru hlavního a jediného města San Miguel. Podél pobřeží vede rušná ulice, kterou lemují četné obchůdky s bezcelním zbožím, kde prodávají parfémy, šperky a drahokamy. Nás tu ale zajímalo Muzeum ostrova Cozumel. Ve dvou sálech je možné vidět zajímavé artefakty nalezené na ostrově: prastaré sochařské práce Mayů, ale i meče a výzbroj španělských dobyvatelů. Vyslechli jsme si výklad o geologii ostrova a o vývoji korálových útesů. Jednotlivé korály a různé obyvatele útesu pak můžeme vidět v expozici. Po kulturním zážitku se vracíme do centra, kde jsem si už předtím všiml několika pojízdných krámků s mušlemi a výrobky z nich. Potěšilo mě, že celý sortiment pocházel výhradně z tohoto ostrova. Koupil jsem si Cassis madagascariensis, Cassis tuberosa (freak), Cymatium femorale, ale nabídka byla mnohem pestřejší. Klenoty moře nás dokonale navnadily a výletu se šnorchlováním na korálovém útesu jsme nemohli odolat. Poprvé jsem tak viděl osamocenou barakudu a spoustu nádherných ryb, korálů i několik živých mušlí. Více než 80 % korálových útesů Cozumelu je chráněno v rámci Národního parku, který byl vytvořen v roce 1996. Za potápění v parku se platí malý denní poplatek. Západní pobřeží oplývá drsnou a divokou krásou a připomíná dávné doby, kdy byl Cozumel doupětem pirátů. Scenerii jsme mohli vidět pouze na fotkách, protože tato část ostrova byla zasažena hurikánem, a tudíž momentálně nepřístupná. Nevadí, i tak jsme toho viděli za celý den dost.

ACAPULCO

Deset dní nabitých krásnými prožitky uplynulo a my se letecky přemisťujeme na druhou stranu Mexika, do perly Pacifiku – Acapulca. Z Cancúnu není přímé letecké spojení, a tak letíme do Mexico City, nejlidnatějšího města na světě. Po cestě nás čeká vzrušující zážitek. V letadle nastává nezvyklý ruch, a proto pátrám pohledem, co se děje. a pak jsem ji spatřil. V protilehlém okénku v celé své kráse, téměř vedle letadla, se tyčí mohutná sopka Popocatépetl, jako by právě potáhla z cigarety a vyfoukla oblak dýmu. Při pohledu z letadla nám připadá, že jsme u téměř pět a půl kilometru vysoké sopky bezprostředně blízko. Krásný, nepopsatelný zážitek. Z Mexico City je to do Acapulca už jen hodina letu a zanedlouho máme opěvované město jako na dlani. Je lemováno vysokými horami Sierry Madre del Sur, nádhernými plážemi a mnoha malými či většími zátokami. Hlavní sezona je od listopadu do května, kdy je Acapulco dost drahé. Ke konci května se ceny snižují až o polovinu. V červenci a v srpnu jsou proto hotely obleženy mexickými rodinami. V hotelu, kde jsme byli ubytováni, byli samí Mexičané, což bylo pro nás příjemné, protože místní lidé jsou velmi pohodoví a milí. První den po vykoupání v příjemně chladivém oceánu jsme hned prozkoumali místní tržnice s nejrůznějším zbožím a hledali mušle ke koupi. V každé se dalo něco najít, ale jen v jedné byl krámek pouze s mušlemi, a to nejen z Mexika, ale i z různých koutů světa. Hned jsem koupil dvě obrovské Cypraea cervinetta, několik různobarevných Olivella volutella a jednu Malea ringens. Pět dní v Acapulcu není mnoho, ale stačili jsme zhlédnout to nejlákavější. Jednou ze zajímavostí je španělská pevnost s hvězdicovitým půdorysem, postavená přímo nad zátokou v roce 1616. Také akvárium nacházející se na malém ostrůvku s umělým majákem bylo zajímavým zpestřením. Zvláště dobrý byl oběd, při němž jsem byl poučen, jak se pije místní pivo s citronem a se solí (podobně jako tequila). Velmi neobvyklou památkou, nebo spíše turistickou atrakcí, je socha Panny Marie Guadelupské, umístěné 2 metry pod hladinou moře. Čluny s proskleným dnem vozí turisty asi kilometr od pobřeží, aby mohli zhlédnout uctívanou patronku Mexika, kolem které proplouvají pestrobarevné ryby. Pohybovat se po Acapulcu je víc než snadné. Autobusy jezdí každou chvíli, a kdo nechce čekat, může si zastavit levné taxi, modrobílého brouka, kterých tu je víc než dost. Taxi jsme zvolili ke své cestě do Laguna de Coyuca, vzdálené asi 10 km od centra. Laguna láká návštěvníky tropickou vegetací a rozmanitým světem ptactva, převažovali pelikáni a kormoráni, ale ti jsou tady vidět na každém kroku. Při koupání v Acapulcu si zřejmě jen málokdo nelokl slané mořské vody. Tvořily se tam totiž velké dravé vlny narážející do strmějšího pobřeží, a tak stačila jen malá nepozornost, a v momentě jste si připadali jako ve ždímačce. Písek na pláži byl neobvykle hrubý a najít nějakou zachovalou mušli bylo nemožné. Při procházce po pláži jsem narazil na lovce všeho živého a vhodného k snědku. Bylo to jeho živobytí, nebo snad jen vylepšení rozpočtu? Škoda, nezeptal jsem se. Každý den se asi dvě hodiny potápěl a poté přinesl vak s různými mořskými živočichy. Rozložil stolík, zabodl slunečník do písku a jal se úlovky čistit a připravovat k prodeji. Vedle chobotnic a ryb nechyběly ani mušle. Například Opeostoma pseudodon s velmi dlouhým zubem. Potřebuje ho, protože se sama živí různými mlži, které pomocí zubu otvírá. Další nabídku tvořili Conus princeps, Neorapana muricata, Hexaplex princeps, mladá Pleuroploca a různé druhy ústřic a crepidul. Vše notně zarostlé řasami nebo pokryté vápenitým nánosem. Všichni zákazníci měli zájem pouze o masitou část měkkýše. Všichni až na jednoho, takže jsem si několik živých kousků koupil ještě před ostatními zákazníky a udělal jsem dobře. Trochu připitoměle se ptám lovce, jak dostanu maso z ulity ven. Útrpně se na mne podíval, řekl „to je přece jednoduché“ a podanou lasturu rozmlátil železnou rukojetí nože a podával mně kousek masa i s operculem. Zbývající mušle jsem raději sbalil a odnesl do hotelu a uložil v lednici. Neměl bych zapomenout snad na největší atrakci tohoto kouzelného města, kterými jsou los clavadistas. Slavní skokani se vrhají z výšky čtyřiceti metrů do úzkého fjordu širokého asi čtyři metry, ve kterém se zlověstně bouří vlny narážející do skály. Každý den skáče asi osm skokanů po jednom nebo ve dvojicích za odměnu několika dolarů k úžasu a obdivu turistů. Dlouho se duševně připravují, než skočí do chřtánu moře. Vyfotit si proto skok bez stativu není jednoduché, protože na jedno stisknutí spouště musíte čekat několik dlouhých minut s okem upřeným do hledáčku. Už jsem u posledního skoku nemohl vydržet, na moment jsem spustil fotoaparát dolů a podíval se na opodál stojící turistku. Ta křečovitě svírala aparát u oka a tak se soustředila na skok, až jí z úst nevědomky kanula dlouhá slina. Natolik náročné bylo udělat kvalitní snímek chrabrého skokana. Rychlost pádu ke konci dosahuje až 160 km v hodině a váha skokanů se zdesateronásobuje v momentě dopadu. Byla to úžasná podívaná při západu slunce a fotky se povedly.

ZPĚT DO KARIBIKU NA POLOOSTROV HOLBOX

Třetí a poslední zastávka byla na Isla Holbox na Yucatánu. Cesta z Cancúnu trvala autem téměř tři hodiny, než jsme dorazili do městečka Chiquilá, z něhož jezdí trajekt na 15 km vzdálený ostrov. (Říká se mu ostrov, ale ve skutečnosti je propojen s pevninou pruhem mělčiny s nepropustným mangrovovým porostem.) Poslední loď nám bohužel odplula, a tak nám řidič, který nás přivezl, po krátkém vyjednávání zajistil soukromý motorový člun. Byl to zřejmě toho dne poslední možný odvoz, protože už byla tma. Cesta po moři při svitu měsíce a pod zářícími hvězdami odrážejícími se od hladiny byla nádherným zpestřením dovolené. Nemohl jsem dospat, a tak jsem brzy ráno běžel na pláž, abych si ověřil informaci, že na Holboxu jsou pláže poseté mušlemi. Byla to pravda, ale pláž plná mušlí patřila především jednomu druhu mlže, zaděnkám. Přehrabuji se v naplavených schránkách a zároveň se začínám ošívat a škrábat po celém těle. Až po chvilce vidím na rukou i nohou asi jeden milimetr velké štípající mušky. Rychle opouštím pláž, abych se zbavil nepříjemného hmyzu. Začíná to tu hezky, pomyslel jsem si. Po snídani mířím na pláž znovu, ale tentokrát už neběžím. Obavy, že tam budou miniaturní obludy, se naštěstí nenaplnily. Hřejivé slunce vyrazilo na svou pouť a po muškách jako by se slehla zem. Ulevilo se mi, protože představa, že mě budou provázet pět dní, byla opravdu děsivá. Bylo mi ale jasné, že ranní pátrací procházky po pláži odpadají. Koupání bylo skvělé, čistá, mělká voda, pod nohama křupající mušle, minimum lidí, úplný opak toho, co bylo v Acapulcu nebo na Playa del Carmen, a přesně tak jsme si to představovali. Asi o kilometr dále, kde už nebyla ani noha, se na pláži povalovali asi 20centimetroví ostrorepi a několik menších ulit Melongena melongena nebo Busycon contrarium. Do sbírky se to kvůli neutěšenému stavu nehodilo. Na večeři jsme se vydali do centra jediného městečka, kde se rozprostíralo náměstí lemované obchůdky a restauracemi s pestrou nabídkou jídel. Vtom jsem zahlédl jediný stánek se suvenýry. Výrobkům ze stříbra, kamínků a z malých mušliček vévodily čtyři exempláře Cypraea cervus. Jedna byla juvenilní, druhá s nepěknou růstovou vadou, třetí krásně tmavě vybarvená a prohlídku čtvrté jsem nechal nakonec. Bylo mi totiž hned jasné, že bude měnit majitele, měřila totiž 149,8 mm. Měl jsem z tohoto obra úžasnou radost, a proto jsem akceptoval navrženou vyšší cenu. To se mi vzápětí vyplatilo, protože evidentně potěšený typický potomek Mayů mě pozval do svého nedalekého obydlí a ukázal mi krabici malých mušlí sesbíraných na pláži. Mohl jsem si z nich za mírný peníz vybrat pro mě několik zajímavých mušlí. Například Marginella labiata, guttata, apicina, Conus floridanus a spurius. Domorodec mi navíc prozradil, kde se tyto mušle dají najít, ale musel bych vyjít brzy ráno. Brzy ráno? Tak to si jich radši ještě pár přikoupím. Po krátké procházce jsme našli obchůdek s mušlemi, tentokrát kamenný, ale sortiment byl především z Filipín. Také zde jsem si několik kousků koupil a teprve pak nás čekala pečená ryba vynikající chuti. U nás převládá názor, že jídla v Mexiku jsou příšerně pálivá, ale podle mých zkušeností všude pálivé přílohy nabízeli zvlášť a každý si mohl dochutit podle potřeby. Holbox není jen rájem pro sběratele mušlí, milovníky klidu, pohodové atmosféry nebo vybíravé gurmány. Největší lákadlo pro turisty je šnorchlování se žralokem velrybím (whale sharks). O této atrakci se vůbec nezmiňují ve starších průvodcích, a to zřejmě proto, že se zde začala provozovat poměrně nedávno. Představa možnosti potápět se s tímto mořským mírumilovným obrem byla úžasná a odradit nás nemohla ani cena 80 USD na osobu. Abych se ujistil, že žraloka alespoň uvidíme, neodpustil jsem si zvídavou otázku na organizátora akce. Vysvětlil mi, že pomocí navádějícího systému GPS žraloka vyhledají, a pak není problém se s ním vydovádět. Navíc máme štěstí, že právě červenec a srpen jsou dva nejvhodnější měsíce. Druhý den brzy ráno jsme vyrazili na otevřené moře a po zhruba dvou hodinách se skutečně objevil první pomalu a důstojně plující obr. A co víc, o kousek dál brázdil moře plné planktonu asi 4metrový nádherný rejnok manta. Zručný lodivod natočil ztichlý člun rovnou k obrovské parybě. První dvojice ze šesti se spustila do vody přímo před žraloka, který nás zcela ignoroval a věnoval se pouze nasávání planktonu, kterého bylo u hladiny nejvíce. Ojedinělý zážitek se jen těžko popisuje, ale ještě dnes slyším rozrážení vln způsobované žralokem plujícím v naprostém tichu širého a klidného oceánu. Vklouznete do vody a vidíte jen mohutné tečkované asi 8 metrů dlouhé tělo, jak pod vámi v těsné blízkosti proplouvá. Je to nádhera, pocítit blízkost tak úctyhodného tvora. Takové setkání je opravdu nezapomenutelné. Naši průvodci vyhledali ještě jednoho žraloka a celý zážitek jsme si zopakovali. V ceně byl sendvič a pití, ale v každém ještě doznívaly ohromující pocity ze setkání s tímto monumentálním tvorem, a tak se narychlo jedlo až na zpáteční cestě. Žralok obrovský (pro svou podobnost s velrybou se mu často říká žralok velrybí) je největší rybou na světě. Jeho obrovská tlama může být až 140 cm široká. Kůže je tlustá 10 cm. Živí se planktonem a rybím potěrem filtrovaným z vody během plavání. U hladiny loví ve dne, v noci se potápí do větších hloubek. Může dorůst až do 18 metrů. Jeho hmotnost se pohybuje kolem 34 000 kilogramů. K nasycení potřebuje denně přes 200 kg planktonu