Francouzská Polynésie
Tahiti: Magická přitažlivost Francouzské Polynésie funguje
Je 10. července 2008, 6 hodin ráno, v Papeete svítá…
TAHITI
Magická přitažlivost Francouzské Polynésie opravdu funguje a touha uvidět další ostrovy byla tak silná, že jsme po roce opět v tomto nádherném koutě naší planety. Opět na jeden měsíc a opět v polohově strategickém hotelu Tiare, odkud je všude, kam potřebujeme, blízko. Je 10. července 2008, 6 hodin ráno, v Papeete svítá a já se těším, jak navštívím už známý festival Heiva. Po osmé hodině celý nedočkavý přijdu na místo, kde jsem vloni nakoupil řadu mušlí. Jaké však bylo mé zklamání, Heiva nikde, jen ohrazený pozemek s těžkou technikou a hromadami hlíny. Jak jsem zanedlouho zjistil, ona oslava polynéské kultury byla letos přeložena na jiné místo, ovšem s poloviční účastí prodejních stánků a samozřejmě i s menší nabídkou mušlí. Další dny trávíme na pláži Mahina Point. Mezitím si zajišťujeme letenky na ostatní ostrovy. Pátý den odlétáme na ostrov s malebnými lagunami, jehož jméno v překladu znamená ženské lůno.
HUAHINE
je krásný, zelený, hornatý ostrov, který si každý turista toužící po klidu ihned zamiluje. Nejsou tu noblesní a předražená ubytování, ani žádné okázalé zdroje zábavy pro znuděné návštěvníky. Zato se tu nachází osamělé zátoky, pláže bez lidí, jen sem tam rybařící místní lidé a to povětšinou ženy. Turistický ruch sem nepronikl a zřejmě po něm ani místní obyvatelé netouží.
My jsme se ubytovali asi 2 km od největší a zároveň hlavní vesnice jménem Fare, kde je pouze malý přístav, velmi skromné tržiště a několik obchůdků se suvenýry. V jednom z nich jsem objevil trpasličí Cypraea tigris měřící pouze 48,7 mm a ještě několik běžných zavinutců. To bylo vše, co se tu dalo koupit. V našem resortu jsme si půjčili kola a jeli se podívat na mořskou zátoku Fauna Nui, kde jsou starobylé kamenné pasti na ryby, které fungují dodnes. Hned následující den mě čeká setkání se známým sběratelem J. P. Lefortem, od kterého jsem si přibližně před 10 lety objednával lastury. Dobře si vzpomínám na jeho obsáhlý seznam mušlí nejen z Polynésie, ale i z celého světa, psaný velmi drobounkým písmem. Návštěva se konala nikoliv u něho doma, ale po telefonické domluvě přišel za mnou do resortu. Omlouval se, že mu žena všechny návštěvy sběratelů zatrhla. Ani se nedivím, protože zájemců o měkkýše bylo a stále je zřejmě během roku dost. Po vzájemném představení a krátkém zavzpomínání na naše obchodní transakce jsem se ujistil, že je to velmi příjemný a přátelský člověk. Poté jsme se hned pustili do prohlížení přinesených mušlí a já jich vybral celou řádku. Za zmínku určitě stojí Conus marchionatus, Conus miliaris f. pascuaensis – endemit Velikonočního ostrova. Ze zavinutců mě zaujala Cypraea caputserpentis f. argentata a následovali další endemiti Polynésie. Terebra trochlea, Nassarius fraudulentus, Oliva nitidula f. thomasi, Natica bougei, Mitra multiplicata a řada dalších. Pozastavil jsem se u lokalitního štítku Vexillum „praetextum“ H. Turner MS. Ulita mi připomínala útlejší Vexillum mirabile, ale prý jde o nově popisovaný druh panem Turnerem. Jediný nabízený kus jsem koupil za 30 €. Na výběr toho bylo dost a až doma jsem si říkal, že jsem měl ještě koupit to či ono. J.P. Lefort žije v Polynésii 30 let, našel několik nových mušlí a na jeho počest je po něm i několik pojmenováno. Například krásná a vzácná Cypraea cernica f. lefortii, endemit z Velikonočního ostrova, nebo Costellaria leforti z Filipín a v roce 2007 popsaná Mitra leforti z Madagaskaru.
Huahine tvoří dva přibližně stejně velké ostrovy propojené mostem a silnice kolem dokola měří přes 60 km. Paní v jednom obchůdku mi sdělí, že na jihu ostrova ve vesnici Parea prodávají mušle – je to výzva. Chvíli váháme, ale nakonec jsme se s Norou rozhodli ujet tuto trasu na kole a prohlédnout si tak celý ostrov. Oba máme zato, že ze sedla bicyklu je to přeci jen větší požitek, než z okénka auta. Hned na začátku zmíněné vesnice je opravdu obchůdek se vším možným a ve dvou sklenicích zahlédnu mušle. Bohužel jsou to jen odřené plážovky, z nichž několik lepších vyberu a pokračujeme dále v domnění, že to nebyl ten zmiňovaný obchůdek. A bohužel byl. Na konci vesnice jsme zastavili, abychom se pokochali pohledem na moře a já se po chvilce pustil do pátrání ve zlatavém písku. Výsledek byl ovšem nevalný. Mého počínání si povšimly dívky rozbíjející na břehu nějaká jádra a ihned započaly mušle také hledat. Po chvilce ke mě jedna přistoupí a podává mi hrst omletých mušlí. Oči mi však zůstaly viset na velké 20,5 mm Cypraea margarita tuamotensis, kterou jsem si od ní vzal. Na oplátku ji podaruji pohledem Prahy a myslím, že jsme měli oba dva stejně velkou radost.
Za větší polovinou cesty nás čekal obrovský strmý kopec, který bylo velmi namáhavé vyjít, natož ještě při tom tlačit kolo. Ale výhled byl fantastický. Ve stínu mangovníku jsme se kochali krásou ostrova asi půl hodiny. Cesta dolů byla o poznání rychlejší a můžu říct, že tak strmý kopec jsem ještě neviděl. Nora dokonce ten nejstrmější úsek nejela, ale běžela za kolem, v očích děs. No, nesmějte se, loni měla už menší kolizi se silnicí na Bora Bora, tak to nechtěla riskovat. Pod kopcem byla další malá vesnička a za ní mi spadl z kola řetěz a ne a ne ho nasadit zpět. Po několika minutách marného snažení vidím, jak se k nám blíží jezdec na motorce, zastavuje a ptá se na problém. Okamžitě se chopil nářadí a pomocí šroubováku řetěz nasadil. Mezi našimi vděčnými díky otáčí motorku a jede zpět. Uvědomuji si, že nejen příroda, ale i lidé jsou na Huahine úžasní. Onen milý pán nás totiž odněkud viděl jak se potýkáme s kolem a zkrátka přijel na pomoc.
Z této cesty stále přetrvávají scenérie z divoké krásy ostrova, nádherné zátoky, hory a prostý autentický polynéský život v malých vesničkách. Hlavou mi to všechno běží jako úžasný přírodopisný film a přitom cítím vůni vanilky, která tu je hojně pěstována. Měli jsme pocit, že projíždíme velkou, rozkvetlou vonící zahradou. Další den jsem se věnoval hledání mušlí na pláži. Právě začíná odliv a objevují se kameny. Pod jeden z nich nakouknu a co nevidím, juvenilní Cypraea depressa. Aspoň si ji vyfotím a opatrně dávám kámen i s ní zpět na své místo. Nakonec se mi podařilo jednu krásnou velkou najít.
Následující den nás čeká výlet lodí na motu (malý ostrůvek v laguně), se šnorchlováním a potápěním se žraloky. Pátý den nám zde pobyt končí a letíme zpět do Papeete. Po dvou hodinách nastupujeme znovu do letadla a našim cílem je mnou vytoužený malý neznámý ostrov.
MAKEMO
je jeden z mnoha ostrůvků v souostroví Tuamotu. A proč zrovna tento ostrov ? V loňském roce, když jsem kupoval v Papeete na Heivě mušle, vždy jsem se ptal, z kterého ostrova jsou. Většinou odpověděli, že z Makema. Začal jsem snít o kouzelném ostrově plném mušlí a při touze vidět Polynésii znovu nemohl tento ostrov při plánování cesty chybět.
Už let z Papeete, který trval 1,5 hod., byl nádherný a s výhledem na elipsovité atoly s lagunou uprostřed. Přibližně po hodině letu máme mezipřistání na jednom takovém atolu jménem Anaa. Údajně tu v minulosti bydleli zuřiví válečníci, kteří dobývali a plenili ostatní ostrovy. Blížíme se k Makemu a pod námi se začínají objevovat malinké, většinou kulaté atoly, rozseté v širém oceánu. Jedním slovem – nádhera. Hned se v koutku duše objevuje přání dostat se na jeden takový ostrůvek.
Stejně jako na ostatních ostrovech, ani tady jsme neměli zajištěno ubytování. Po přistání na malém letišti jsme se po něm začali pídit. Oslovil jsem místní paní, která evidentně na někoho čekala, jestli o něčem neví. A hned napoprvé trefa. Byla to majitelka jednoho ze tří zde fungujících penzionů. Po krátké domluvě máme střechu nad hlavou i s polopenzí. Nasedáme k paní do auta a vyrážíme i s dalšími dvěma návštěvníky. Nalevo je asfaltová silnice, napravo neupravená cesta, kupodivu odbočujeme přímo na ni. Cesta byla plná výmolů, kamenitá, nebo spíše korálovitá. Okolní krajina pustá, plná zvětralých korálů, křovisek s občasnými háji kokosových palem, bez jediného človíčka. Když jsme dojeli na místo, čekala nás úžasná proměna, z pustiny na nás vykoukla půvabná zátoka obklopená palmami. Na pláži stálo 9 chatiček na kůlech, které až na jednu zjevně nebyly obsazené. Krásné, úplně izolované místo, 24 km od nejbližší a jediné vesnice. Druhý den jsme se do ní vypravili na kolech, ale bez nějakých výraznějších požitků.
Po návratu jsem začal s průzkumem pláže směrem do laguny, ale očekávané mušle tam nebyly. Zato písek byl zajímavě zbarvený. Jeho barva byla narůžovělá. Makemo je pruh země tvořící elipsu s několika průlivy a uprostřed je laguna, jejíž plocha je 60 km2. Přešel jsem na druhou stranu směrem k otevřenému oceánu, což bylo přibližně jen 300 metrů. Tam se jevilo moře divočejší, ale ostrov chránil korálový útes. Na pláži se povalovaly rozbité mušle, což byla známka, že tu mohou být i čerstvě vyplavené. Bohužel jsem toho moc nenašel. Propátrávám písek, průběžně lezu po kolenou, ale bez kýženého výsledku. Přibližně po kilometru marného hledání se už po několikáté sehnu a pokouším se najít aspoň nějaké mikromušle. Trpělivě, dlouze ostřím zrak na jedno místo s pískem a korálovou drtí. Konečně! Čtyři milimetry velká Trivia a po chvilce druhá, ale o 2 mm menší, tady je půlcentimetrové Epitonium a stejně velký zavinutec. Uvědomuji si, že je třeba trpělivosti i štěstí, aby člověk mušle zpozoroval, protože ony tam jsou. Začíná se stmívat a já nemohu pokračovat v hledání. Označím si místo a začínám se těšit na ráno.
Mezitím se resort vyprázdnil a my tam zůstali sami, pouze s kuchařem a správcem v jedné osobě jménem Terri Henri Pau. Mimochodem, velmi kamarádský a milý člověk, se kterým jsme se ihned spřátelili. Ptám se ho, jestli se dají koupit ve vesnici mušle. Odpověď mě potěšila, prý je tam malý obchůdek, kde je prodávají. Domluvíme se, že ráno tam spolu vyrazíme, stejně prý musí nakoupit nějaké suroviny. V 9:00 vyrážíme, Nora zůstala v resortu sama, pouze se dvěma obrovskými dogami. Po příjezdu do vesnice zastavujeme před domkem a už vidím, že něco neklape, nejsou doma. Jedeme dál, objedeme vesnici a Pau se ptá sousedů, kde můžou být. Dozvím se groteskní informaci, že v Papeete prodávají na tržnici mušle a vrátí se za 14 dní. Nevadí, až se vrátíme do Papeete, vyhledám je. Celý rozmrzelý jedu nazpět a přemýšlím, ve které tržnici mohou být. Snad se mi spraví nálada při výletu člunem do laguny, spojeném se šnorchlováním.
Po 15 minutách cesty člunem nás lodivod přivezl ke korálovému útesu, který je pokrytý spoustou různých korálů. Útes může mít v průměru kolem třiceti metrů a koráli jsou jen necelého půl metru pod vodou. Kolem dokola je hluboká voda. Je to nádherná podívaná a já si uvědomuji, že jsme vlastně u jednoho z mnoha ostrůvků, které jsme viděli z letadla. Okamžitě skáču do vody, Nora se hlubočiny mírně zalekla a zůstává ve člunu. Hned po potopení se šnorchlem uvidím takovou nádheru, kterou jsem za celou dobu svého cestování ještě neviděl. Po pár metrech se otáčím a deru se rychle zpět do člunu. Musíme jet zpět do resortu, protože jsme zapomněli podvodní pouzdro na foťák. Mezitím vyprávím, jaká nádhera je pod hladinou a jestli tam Nora se mnou nepůjde, přijde o neuvěřitelný zážitek.
Můj argument zabral. Už mám pouzdro a Nora se potápí se mnou, gestikulující rukou mi dává za pravdu. Pomalu obeplouvám atol a stále jen fotím a žasnu nad tou dech beroucí krásou. Mimo množství různých druhů korálů jsou všude různobarevné zévy a rybky. Při pohledu do hlubiny jsou vidět velké ryby a dokonce zahlédnu i prchajícího žraloka. Vylezu z vody a pokračujeme k dalšímu atolu a pak ještě k dalšímu. Je to úžasná podívaná a pro samou pestrost a rozmanitost biotopu se vůbec nesoustředím na mušle ani na možné ohrožení a jen fotím a žasnu. Neodnesl jsem si odsud ani jednu mušli, ale zato nádherné záběry a zážitky. Bylo to opravdu něco fascinujícího a ujišťuji se, že ještě jeden takový výlet musíme podniknout.
Po návratu beru sáček a utíkám na své místo k oceánu. Hurá, je odliv a kolem celého pobřeží je odkrytá deska z odumřelých korálů. V tůních se „prohání“ spousta endemických Vasum armatum, Tectarius grandinatus, Astralium rhodostoma, Mancinella acuelata i běžní zavinutci. Pod kameny objevuji neběžnou Mitra columbelliformis, Mitra paupercula, Mitra litterata, Muricodrupa fenestrata, Cypraea erosa f. lactescens. Z čeledi Patellidae je na odumřelém korálu přilepena Scutellastra flexuosa. Našel jsem dokonce jeden kus Casmaria erinaceus f. kalosmodix s krabem. V písku, jen na tom jednom pro mě známém místě, jsem nakonec našel 4 – 5 druhů z čeledi Trividae, které jsou touto dobou na určení u specialistů na tuto čeleď – u Josefa Grega a jeho kolegy Dirka Fehse z Německa. Pau nám při večeři vypráví, že asi hodinu cesty člunem je zaniklá vesnice prvních bílých přistěhovalců. Hned jsme ji zatoužili vidět. Pau jel tentokrát s námi a společně s lodivodem táhnou do člunu sítě.
Na místě je několik kamenných polorozpadlých domků, kterými prorůstá všudypřítomná vegetace a opodál malý zarostlý hřbitov. Jsou to jediní němí svědci více jak stoleté novodobé historie Makema. Zvědavost nás pobídla, abychom se ještě podívali na druhou stranu k otevřenému oceánu a tak se obtížně prodíráme přes pás hustě zarostlé džungle. Bylo tu však více odpadků, které zde vyvrhlo moře, než mušlí, ty jsme vlastně nenašli téměř žádné. Na zpáteční cestě jsem požádal o zastavení u nějakého atolu a šnorchlování se opakovalo. Nora šla se mnou, ale po chvilce uviděla žraloka a ihned zamířila ke člunu. Když jsem po čase vystrčil hlavu, vidím, jak oba naši průvodci stojí na útesu a každý drží v ruce nůž, kterým otvírají zévy a s chutí je pojídají. Trochu mě to zarazilo při vzpomínce na ony barevné živočichy a nabízený kousek jsem odmítl s tím, že nejsem „kanibal“, čemuž se od plic zasmáli. Na místní se ale nikdo nemůže zlobit, zévy jsou součástí jejich jídelníčku odjakživa.
Po pěti dnech na ostrově jsem přeci jen něco našel a nebylo toho málo. Pau mě prozradil, že nejlepší čas na sbírání je listopad. Moře totiž vyhazuje ulity i neběžných zavinutců. Některé z nich jsem koupil v Papeete poté, co jsme se tam přesunuli a vyhledali tržnici, kde mušle prodávali sběrači z Makema. Rozloučení s Paem bylo velmi dojemné. Vlastnoručně nám zhotovil a nasadil na krk věnce z voňavých květin Tiare. Po přátelském objetí jsme ještě dostali na rozloučenou, jak je v Polynésii zvykem, mušlové náhrdelníky. Za dva dny, které trávíme v Papee
NUKU HIVA – MARKÉZY
O návštěvě Markéz jsme přemýšleli už loni, ale z časových i finančních důvodů to nešlo zrealizovat. Že tam nakonec letos poletíme, jsme se rozhodli až v Papeete na letišti. Cena letenky byla příznivá, rozhodně nižší než v loňském roce. Co nás tam čekalo, předčilo veškerá naše očekávání, ale abych to vzal po pořádku.
Za náš cíl jsme zvolili Nuku Hiva, největší ze šesti obydlených ostrovů. Při přistávání bylo vidět poměrně pustou, hornatou krajinu, pouze s nízkými keři. Čas je tu oproti Tahiti posunut o půl hodiny dopředu. V malinké letištní hale nás oslovil mladý muž, jestli nejsme ti, na které tu čeká. Na nás rozhodně čekat nikdo neměl, ale přeptal jsem se ho na možný odvoz z letiště a eventuální ubytování. Zase nám štěstí přálo a my nasedli do auta společně se dvěma turistkami z Francie.
Trasa autem z letiště do hlavního městečka je dlouhá necelých 50 kilometrů a trvala 3 hodiny. Vedla kamenitou, z počátku pustou, velmi strmou silnicí plnou zatáček. Přibližně v polovině byla cesta ještě strmější a ještě klikatější, ale už vybetonovaná a bylo vidět, že rekonstrukce evidentně stále pokračuje. Vysoká cena taxíku (tady platí každý pasažér) nebyla přehnaná, protože cesta horskými hřebeny s příkrými srázy byla opravdu náročná i pro velmi zručného řidiče.
Dorazili jsme do hlavní vesnice Taiohae umístěné v nádherné zátoce na úpatí hor. V hotýlku, do kterého pán vezl turistky, nebylo místo, tak jsme zkusili „Chez Justin et Julienne“ s několika prostornými bungalovy umístěnými v zahradě plné stromů, obtěžkaných grapefruity a mangem. Měli tu volno a ubytování bylo i se snídaní za dobrou cenu. V zátoce byl černý písek a já hned vyrazil na průzkum. Na pláži nebylo téměř nic mimo Nerita polita a Bulla punctulata a jedna tmavá, protáhlá Cypraea caputserpentis.
Ráno nejdu na snídani a běžím na pláž. Čeká mě tam odliv, který odkryl pás písku a spoustu kamenů. V písku, který nebyl tak černý jako na Tahiti, se daly najít ulity Terebra stylata. Z ještě mokrého písku se vyhrabával Nassarius vittatus a k mé velké radosti se mi podařilo najít dokonce Oliva panniculata f. polita. Pospíchám. Za chvíli jedeme na jedno z nejpůsobivějších míst na Nuku Hiva, k vodopádu Vaipo, který je nejdelší ve Francouzské Polynésii (350 m). Přidal se k nám ještě manželský pár z Itálie a jeden turista z Francie. Nás šest i s průvodcem jede asi 20 minut člunem do zátoky Hakaui, kde nás uvítala malá pláž se žlutým pískem. Tady jsme dostali povel rychle se nastříkat proti prý zuřivým maličkým muškám jménem Nono a ihned vyrážíme na tří hodinovou túru.
Za chvíli dojdeme k brodu přes malou říčku a všichni si nazouvají boty do vody. Já boty nechávám v batohu a naboso vkročím do čisté, chladivé zurčící vody plné hladkých kamenů. Udělám však pouze jediný krok a bolestí ochromen zůstávám stát na místě a pomalu vycouvávám zpět. V noze mám zapíchané ostny ze sladkovodního měkkýše Clithon recluziana, kterými bylo pokryté dno a mě je jasné, že bez bot nepřejdu. O kus dále překračujeme říčku znovu a já si odlupuji z vyčnívajících kamenů několik kusů včetně dalšího druhu z čeledi Neritidae – Septaria porcellana se zajímavým víčkem. Za chvíli vcházíme do potemnělého lesa s příjemným stínem. Všímám si rozryté půdy a ptám se průvodce po původu. „To je od divokých prasat“, odpoví a vzápětí mění směr a vybočuje z vyšlapané pěšinky. Po chvíli se zastavujeme u rozbitých kokosových ořechů ležících na palmových listech. S potutelným úsměvem mě vyzve, abych ty ořechy vzal a ihned mi vysvětluje, že je to past. Místní lidé ji nastražili na divočáky, kteří se navnadí na kokosovou pochoutku a propadnou se do zamaskované jámy.
Za chvíli se nám skýtá nádherný pohled přes údolí, kde vidíme padající vodopád, ke kterému směřujeme. Po přibližně hodinovém pochodu přicházíme na úzkou stezku podél říčky a před námi se tyčí 800 metrů kolmé skalní stěny. Jsme v kráteru bývalé sopky. K vůli padajícím kamenům dostáváme přilby a jdeme dál. Konečně přicházíme na místo, kde padá vodopád do malého jezírka plného sladkovodních krevet. Pro méně deštivých dnů byl pramen menší, než jsme čekali, ale i tak to byl úžasný pohled. Nakrmíme sebe i krevety, ochutnáme ovoce, které cestou posbíral náš průvodce a vyrážíme zpět. Zpáteční cesta trvala jen dvě hodiny a my ohromeni vychutnáváme úžasnou topografii ostrova a zároveň se těšíme na vykoupání v moři. Převlékáme se do plavek a hurá do příjemně chladivé vody. Nora jen prohodí: „A kde jsou vlastně ty hrozivé a všemi tolik obávané Nono mušky?“. Večer se to dozvěděla. V místech, kde nebyla namazána repelentem, se objevily silně svědící štípance, které se připomínaly několik dní.
Na Nuku Hiva je jen několik bílých pláží a právě tam žije tento nepříjemný, sotva viditelný hmyz. O něm jsme sice věděli, ale už ne to, že jejich štípání není bolestivé a to je právě na Nono záludné. Začíná svítat, Nora si maže napadená svědící místa a já jdu na pláž, kde už se pomalu odkrývají kameny a kusy odumřelých korálů. Pod nimi je úžasná druhová rozmanitost. První, co uvidím, je Cypraea mauritiana. Za nedlouho se objeví téměř melanická Cypraea maculifera martybealsi, popsaná Dr. Lorenzem v roce 2002. Dva endemické druhy Conus encaustus a Conus textile textilinus, Conus obscurus, Conus moreleti, Conus coffeae. Dalšími skvělými nalezenými druhy byly Nassarius candens, Mitra ancillides, Natica ochrostignata. Překrásná je Peristernia lirata a Latirus nodatus s fialovým ústím. Ale už se blíží devátá hodina a nás čeká sjednaný taxík.
Jedeme na sever ostrova, kde je v zálivu Anaho prý ta nejkrásnější bílá pláž z celého Nuku Hiva. Přijedeme do vesnice Hatiheu, ze které vedou na Anaho Beach dvě cesty. Jedna je asi hodinu pěšky horskou stezkou nebo 10 minut motorovým člunem. Zvolili jsme druhou variantu a prohlédli tak kousek rozeklaného pobřeží bičovaného dosti velkými vlnami. Písek na pláži byl malinko načervenalý, plný droboučkých, zatím neurčených mušliček. I tady bylo ovšem nutné se namazat proti už známým muškám Nono. Zdrželi jsme se asi jen dvě hodiny, které jsem celé šnorchloval. Výsledkem mého snažení byl Conus catus f. fuscoolivaceus, Conus lividus a několik dalších už nalezených druhů. Na závěr ještě zahlédnu pod hladinou v písku něco zajímavě barevného a hned po tom sáhnu. Leknutím ohromen zjišťuji, že je to ropušnice, jejíž kousek barevné ploutve jsem uviděl. Bleskurychle vyskočila z písku, ve kterém byla pečlivě maskována a usazuje se kousek opodál. Raduji se, že toto setkání s nebezpečnou rybou a jejími jedovatými ostny skončilo bez následků.
Na zpáteční cestě si znovu vychutnáváme krásy ostrova a zamýšlíme se nad rozmanitostí a krásou naší planety. Markézy nejsou místem, kam se jezdí za plážemi, zato skýtají dobrý terén na turistiku, jízdu na koni nebo potápění. Velkou atrakcí je tu prý potápění s delfíny, máte-li ovšem štěstí a dobré podmínky. Toto souostroví je zajímavé svou naprostou odlišností od ostatní Polynésie a to jak kulturou, jazykem, kuchyní, tak i divokou přírodou s čedičovými strmými skalami nebo pozemskou či podmořskou flórou i faunou. Je to fascinující svět s dobrosrdečnými lidmi a zcela panenskou přírodou.
TAHITI
Poslední dny poznáváme další místa na Tahiti, kupujeme si výlet autem kolem celého ostrova. Navštívíme Gauginovo muzeum ve městečku Taravao a vodopád Vaipahi. Také si potvrzujeme to, že na Tahiti jsou jen pláže s černým pískem, přestože některé zdroje píší o plážích s bílým pískem. Ty jsou však uměle navezené k drahým hotelům. Z těch několika černých pláží je nejlepší a největší právě ta na Mahina Point, kde trávíme zbytek našeho pobytu. Na pláži není ani střep z nějaké mušle, ale zjišťuji, že jsou v mělké, ani ne metrové vodě. Tam také šnorchluji a nacházím celou řádku prázdných ulit, hlavně z čeledi Mitridae. Například Mitra casta, Ziba verrucosa foveolata, Vexillum echinatum, Nebularia cucumerina, Mitra assimilis, Hastula matheroniana a dokonce i velmi neběžný Nassarius rehderi popsaný W. Černohorským v roce 1980. Také jsem tam uviděl z čeledi Haminoeidae živý, zajímavý druh s nevšedním názvem – Atys debilis. Někdo by si mohl myslet, že druhové jméno debilis mušle dostala proto, že je celá bílá a putuje po černém písku, nikterak maskována. Skutečnost je však jiná. Debilis z latiny znamená slabá. Mušle zřejmě dostala název podle své velmi tenké schránky. Pozoroval jsem osamocenou rybu, jak je bez námahy vyhledávala, pořádala jednu za druhou a jen vyplivovala mušlovou drť.
Jeden den chceme věnovat výletu do muzea mušlí ve městě Papara na jihu ostrova. Muzeum vlastní největší sběratel z Polynésie Michel Boutet a má mít na 5000 exponátů. Těším se na to velké mušlové show zbytečně. Dorazíme na místo, ale paní uvnitř nám sděluje, že muzeum už neexistuje. Smůla, ale nevadí. Vracíme se do Papeete, zpět na tržiště, kde jsem si vyhlídl několik zavinutců a také z Makema Lambis chiragra rugosa. Zůstáváme tam do večera, protože v 19 hodin začíná kulturní program. Už před 18. hodinou lidé usedají na připravené židle a drží si místo a my je následujeme. Přicházejí sem i významní lidé z Papeete, kteří jsou pořadateli okázale vítáni. A to už krásné Tahiťanky v exotických kostýmech plných květů a mušlí a potetovaní válečníci vstupují na parket a předvádějí působivé, někdy i sexuálně podbarvené tance. Hudební doprovod je převážně složen z dřevěných bicích nástrojů, ale vidět jsou i ukulele. Tance nejsou určeny pro turisty, ale jako nejživotnější vyjádření polynéské kultury. Zážitek, kterým jsme byli obdarováni, v nás zůstává dodnes a byl tím nejkrásnějším rozloučením s magickou Polynésií.
