Gambie

Tento poměrně malý stát  leží přímo uprostřed Senegalu

 V roce 1996 jsme se vypravili se  ženou na dovolenou do  Gambie,, o které se říká, že je vstupní branou do západní Afriky.  Tento poměrně malý stát  leží přímo uprostřed Senegalu, který ho obklopuje ze tří stran. Atlantický oceán omývá pouze 30 kilometrů pobřeží. Zemi vévodí stejnojmenná řeka Gambie dlouhá  400 km, která rozděluje zemi na dvě poloviny , jež nejsou  propojeny žádným mostem.  Metropolí se stal  Banjul, přestože největším městem v zemi s 200 000 obyvateli je   Serekunda. Obyvatelé se živí především pěstováním burských oříšků, bavlny, rybolovem a v poslední době též  rychle se rozvíjejícím turistickým ruchem. Pro turisty je na pobřeží vystavěno několik hotelů s bazény a veškerým komfortem.

Při našem prvním výletu do vnitrozemí nás vítali děti posměšným pokřikem „túbábs, túbábs, túbábs !“ Tento legrační pokřik nás provázel všude, kam jsme se  hnuli a mě vrtalo hlavou, co to znamená. Traduje se, že když zemi kolonizovali Angličané, všechno zboží mělo pro ně směšnou cenu – dvě babky. To domorodci slýchali velmi  často a  zalíbilo se jim to natolik, že až do dnešní doby je pro ně každý Evropan „túbábs“. Dospělí vás tak ovšem neosloví v obavě, aby se turista nenahněval. V Gambii jsou velmi pohostinní lidé a hlásají to všechny cestovní kanceláře. Realita je poněkud jiná. Opravdu vás každý zve do svého  skromného příbytku, ale za tím účelem, aby vám předvedl, jak je na tom špatně a že by nebylo od věci, abyste jim nějakou korunou, pardon, dallasem přispěli. Dobře vědí, že žádný s pozvaných přispět neodmítne.

Při studování malokologické literatury jsem nabyl dojmu, že si odtud přivezu řadu zajímavých a u nás málo frekventovaných mušlí z čeledi Marginellidae. Hned první časné i odpolední výpravy podél pobřeží mi napověděly, že  s takovým  množstvím druhů to tady bude trochu horší. Marginelly jsem našel pouze v pěti druzích a jen v několika málo kusech. Zato Cymbium pepo, Cymbium cymbium a hlavně Cymbium glans tam byly ve velkém množství, zejména v rybářských vesnicích Brufut a Sayang. Přímo tady se tyčily hromady rozbitých a už zkonzumovaných Cymbií a jen těžko se daly nějaké pěkné kusy vybrat. To ale vůbec nevadilo, protože ženy a děti, když viděly můj zájem o mušle, ihned je odněkud začaly nosit a nabízet k prodeji.  Z velkého množství se však dalo vybrat jen několik kusů v dobrém stavu. Co mě ale nejvíce zaujalo, ne sice ze sběratelského hlediska, ale jako kuriozita, byly kožené přívěsky na krk, ve kterých byly vsazeny lastury zavinutce penízkového a kroužkového. Tyto mušle byly ve velmi špatném stavu, bez  lesku i bez barvy. 

Na první pohled dost letité kusy. Protože tito zavinutci v západní Africe nežijí, domnívám se, že místní obyvatelé stále používají k výrobě přívěsků a masek ulity, jež sem byly dovezeny v 18. století jako platidlo. Lastury byly dováženy po tunách pro obchod s otroky a jelikož otroctví bylo zrušeno cca před 170 lety, je téměř jisté, že právě tyto zavinutce vlastnili někdejší otrokáři a pozdější generace je dokázaly využít. Ještě dnes s nimi čile obchodují a vydávají je za zaručený produkt moře omývající Gambii, jak jsem o tom byl několikrát ujištěn. Obchod s otroky fungoval na principu kmenových válek. Kmen, který zvítězil, prodal zajatce Angličanům za tabák, střelný prach, sušenky, ale také právě za zmíněné mušličky. Navštívili jsme maličký ostrůvek uprostřed řeky Gambie, kam sváželi zajaté nešťastníky a odtud je odváželi z jejich domoviny.Toto stanoviště kupodivu nikdo nehlídal a také žádný se zajatců neutekl. Vysvětlení je zcela prozaické: žádný z nich neuměl plavat tak, aby uplaval přes jeden kilometr k nejbližšímu břehu.Po návratu jsme navštívili tržiště, abychom zahnali chmurné myšlenky na utrpení tisíců a tisíců lidí.

       Mimo několika málo mušlí jsou na všech tržištích  k vidění batikované látky, obrazy místních malířů, spousta vyřezávaných afrických suvenýrů a mezi nimi krásné dřevěné sošky od těch nejmenších až po dvoumetrové. Štíhlá, do detailů vypracovaná soška mladé ženy, kterou jsme se si vybrali, byla přibližně 1,5 m vysoká a přišla nás přibližně na 900 Kč. Cena zde rozhodně není dána,  tu si musíte vysmlouvat. Chvilku vám to ale trvá, než se to naučíte. hodit po těchto krámcích, kde se přímo před vámi tvoří umělecká díla, je fantastický zážitek.

       Nesmí vás ovšem překvapit, že  černou ebenovou barvu dosáhnou zruční řemeslníci  krémem na boty. To se pak rázem soška ze světlého dřeva po nakrémování a dokonalém vyleštění promění v sošku ebenově černou.

       Poslední den před odjezdem se mě na jednom takovém tržišti stala nemilá příhoda.Všude, kam jezdím, vozím s sebou mušle, které v dané lokalitě nežijí, abych je s místními sběrateli mohl vyměnit. Tady ale žádní sběratelé nebyli a vézt je nazpět se mi nechtělo. Po nezbytné konverzaci, kdy se vás vyptávají na všechno možné, jsem je nabídl zdejším obchodníkům, kteří s výměnou za nějaké místní výrobky nadšeně souhlasili. Mušle jsem vybalil a pozoroval, jak si je obdivně  obchodník prohlíží, protože takové ještě nikdy neviděl. Pokynul mi, abych si něco vybral. Chvilku jsem vybíral a pak ukázal na malou sošku. Prodavač  omluvně kroutil hlavou s tím, že to nepůjde, protože zrovna tato soška patří jeho bratrovi. Druhá byla dalšího bratra, třetí byla kamaráda a na čtvrtou jsem se už neptal, sbalil mušle a šel jsem to zkusit vedle. Když jsem tam mušle vybalil a nabídl k výměně, zjistil jsem, že mně jich několik chybí. Řekl jsem ženě, ať mi tyto pohlídá, a šel jsem k sousedovi, aby mi je vrátil. Bylo to zcela zbytečné, protože tady mu prý nezůstala ani jedna, jak se mi zapřísahal před Alláhem. Řekl jsem si nevadí a vrátil se k ženě a ke zbývajícím mušlím. Žena si totiž prohlížela náramky a jiné suvenýry.
Rezignoval jsem, protože nás čas tlačil a obchodníci to věděli.

       Po návratu do hotelu nám bylo sděleno, že letadlo má technické potíže a dříve než za čtyři hodiny neodstartuje. To znamená, že máme ještě minimálně dvě hodiny času. Vrátili jsme se na tržiště k našim obchodním partnerům a tam vidím svoje mušle už vystavené pro turisty k prodeji. 
Posbíral jsem je, poděkoval a vrátili jsme se i s mušlemi zpět do hotelu. Radost jsem z toho ale neměl; říkal sem si, možná jsem jim ty mušle měl nechat, co by mi to udělalo.  Ale na druhou stranu, proč zrovna jim, kteří se takto zachovali.  V posledním stánku tržiště byla vždy usměvavá a milá žena. Nikdy nezapomenu na její rozzářené nechápající oči, které mi děkovaly za nečekaný dárek. Ale teď už je opravdu čas k odletu.