Mauritius

Ostrov, kde žil dodo, Didus ineptus, česky blboun nejapný

Při vyslovení názvu tohoto ostrova se snad každému vybaví buď vzácná známka, nebo tropický ráj s bujnou vegetací, sluncem prohřátými plážemi a azurově modrým mořem. Někdo může vzpomenout na smutný osud vyhubeného nelétavého ptáka dodo, Didus ineptus, českým prozaickým názvem – blboun nejapný. Skutečnost je vždycky trošku jiná jak v představách, jen to moře zůstává zatím stejné. 

       Ostrov Mauritius s rozlohou 1865 km2 je poměrně silný ekonomický stát s rozvinutým spotřebním průmyslem a vysokou životní úrovní. Stále se rozvíjející cestovní ruch je druhou příjmovou položkou ve státním rozpočtu. Hlavním městem  je přelidněný Port Luis. 
Bujná vegetace je pouze v jižní části ostrova a  místní endemická fauna je téměř na  vymření. Zbylé plochy kdysi hustě zalesněného ostrova jsou pokryty  životně důležitou cukrovou třtinou. Cukr se zde zpracovává ve dvaceti cukrovarech. Celý ostrov je protkán hustou sítí udržovaných silnic s množstvím autobusových spojů, takže se  dá bez problémů procestovat autobusem.  
Pro našince je zajímavostí, že velké autobusové nádraží v Curepipe  se jmenuje Jan Palach, který se v  roce 1968 upálil a na jeho počest  bylo  pojmenováno místními studenty na podporu demokracie v bývalém Československu. Protože Mauritius dosáhl v tomto roce nezávislosti na Británii. 

       Čím si může být návštěvník našeho ražení jistý je, že se s mušlemi setkává na  každém kroku. Nabízejí se nám nejen za výkladními skříněmi s různým zbožím, ale také jako vděčný motiv na tričkách, jsou po nich pojmenovány různé obchody,  což nás jednou dost zdrželo, když jsme z okna autobusu četli na obchodě, velký nápis HARPA VENTRICOSA, vystoupili  jsme a představa, že jde o prodejnu lastur se nám rozplynula až uvnitř při zjištění, že jde o obchod pouze s potravinami. Všechny ostatní takové pokusy byly však většinou úspěšné. 
Při návštěvě místního obchodníka s mušlemi, ale zároveň sběratele, jsem se dozvěděl, že na jihu ostrova ve městě Mahéburg se při troše štěstí dá najít vzácná mušle Harpa costata. Stačí prý vzít lopatu a přehazovat hromady písku, které tam dělníci navážejí v malých loďkách ze vzdálenějších míst od břehu.  Tato informace mi připadala poněkud divná a zároveň zajímavá, ale spát mě to nedalo a druhý den jsme se vypravili do Mahéburgu. A opravdu molo lemovaly hromady písku, které postupně přiváželi v loďkách na pevninu, odkud je nakladač přemísťoval o několik metrů dále. Využil jsem momentu, kdy se písek postupně lopatami dostával z loďky na břeh a pozoroval zda uvidím vytouženou Harpu. Po několika přihozených lopatách se začaly objevovat různé rody, například Strombus, Conus, Cerithium atd. Musím říct, že tyto lastury byly opravdu většinou nepoškozené, protože zaplněné a obalené pískem snadno odolávaly nešetrnému transportu. Asi po dvou hodinách prohlížení stále přibývajícího písku bylo nutné pomýšlet na návrat přes celý Mauritius , což trvalo autobusem i s přestupem necelé tři hodiny.

Harpu costatu jsem nenašel, ale zato několik co do velikosti zajímavých křídlatců a  ostatních neméně zajímavých lastur. Největší radost jsem měl z absolutně nepoškozené a krásně vybarvené Tonna malea a také z neobvyklého zážitku z hledání lastur. Bohužel další návštěvu tohoto místa jsem již neuskutečnil, protože v plánu byly další  zajímavé aktivity. 

       Při cestování po ostrově jsem čistě náhodou objevil soukromé muzeum mušlí ve městě Tamarin na západní straně ostrova.  Po předchozí návštěvě Národního muzea v Port Luis, kde bylo jen velmi málo zajímavých kusů, většinou letitých a časem zašlých, se mi naskytla velkolepá podívaná. Uprostřed v osmi dvoumetrových vitrínách byly po čeledích vystaveny krásné exponáty rozmanitých barev a velikostí. Po stranách na zemi a v závěsných vitrínách stovky lastur a jiných mořských živočichů. Ve vedlejší místnosti byla prodejna s různými  suvenýry  a  mušlemi. Takovou rozsáhlou soukromou sbírku jsem doposud ještě neviděl. Rozhodli jsme se proto se ženou ještě pro jednu návštěvu, ale tentokrát i s majitelem sbírky, kterým je pan Vic Chakowa. Ten nás také přivezl z Port Luisu přímo na místo. Po vzájemné dohodě jsme vyměnili nějaké mušle, ale většinu jsem u něho nakoupil. Pan Vic Chakowa se podílel na zajímavé knize „Cawries of Mauritius“, kterou jsem od něho dostal darem. Na otázku, kterou lasturu ze své sbírky považuje za nejzajímavější, se tajuplně pousmál a z celého nepřeberného množství vylovil doslova raritu. Bivalvii, která má o polovinu menší horní misku než spodní. Sám si nedokáže vysvětlit jak mohla s takovým handicapem vůbec žít a dorůst do velikosti menší dlaně asi 8 cm. Zřejmě jde o opravdový unikát. 

       A co zajímavého jsme zde ještě viděli ? Udělali jsme si výlet ke skále zvané Mont Brabant, ke které se váže smutný příběh z historie tohoto ostrova. V roce 1835 zde bylo zrušeno otroctví a tak guvernér vypravil své úředníky s vojenským doprovodem, aby oznámil uprchlíkům, kteří se schovávali ve skalách, že jsou svobodni. Desítky uprchlých otroků v tragickém omylu, že jsou pronásledováni raději volili smrt skokem ze skály, dávali tak přednost smrti před opětovnou ztrátou svobody. Zajímavou je určitě  botanická zahrada v Pamplemousses s obřími lekníny, endemickými netopýry a dalšími přírodními zvláštnosti. Replika nejvzácnější známky na světě je k vidění v poštovním muzeu v Port Luis. Úžasný je pohled na  vodopády  Chamarel na řece St. Denis. Je toho k vidění samozřejmě mnohem více, ale necháme si něco zase na příště.