Mé oblíbené II

Další várka ulit, co mám zvlášť rád!

Olividae, Latreille 1825 – olivovití

U sběratelů olivy jsou velmi oblíbené, protože jejich ulity jsou ukázkou jednoho z nejsložitějších vzorů v přírodě. Klikatě běžící a vzájemně se překrývající políčka ve tvaru „V“ matou stejně dobře nepřátele jako kořist. Jsou extrémně variabilní a protože neexistují dvě totožné ulity, byly olivy po staletí velmi ceněny v klenotnictví i jako ozdobné předměty. V minulosti byla za velmi vzácnou považována Oliva porphyria, (Linnaeus 1758) z Mexika, která dnes patří mezi nejkrásnější olivy.
       Vzpomínám si, že před několika lety jsem dostal dopis ve kterém jsem byl pisatelem požádán o určení velmi vzácné přibližně 7 cm velké mušle, kterou by eventuálně prodal.

Dostal ji dědeček pisatele, od námořníka, který neměl peníze na vyspravení chrupu. Dědeček mu zuby opravil a tak mu námořník jako odměnu daroval velmi vzácnou mušli, která byla v rodině považována za rodinný poklad a měla mít údajně cenu kolem 100 000 Kč. Podle obrázku jsem poznal že jde právě o zmíněnou Oliva porphyria. Po sdělení, že dnes má cenu kolem 25 USD mi zklamaný tazatel už ani neodpověděl. Tato oliva patří ve své čeledi nejen k nejkrásnějším, ale i k největším, může dosáhnout velikosti až neuvěřitelných 135 mm. A za tak velkou olivu jsou dnes sběratelé ochotni zaplatit přes 500 USD.
     Olivy tráví většinu dne zahrabané v písku a v noci se vydávají na lov drobných měkkýšů, korýšů a červů. Protože mají mohutnou nohu můžou lehce uchopit kořist. Jejich předností je, že patří mezi nejrychleji se pohybující plže. Olivy se maskují pláštěm stejně jako například zavinutci a tak jejich ulita je neustále čistá a porcelánově lesklá. Po odlivu se některé pobřežní druhy dají pozorovat jak brázdí v písku, kde po nich zůstává jasně viditelná stopa.
Do čeledi Olividae patří mimo dalších 11 rodů i Amalda a Agaronia, které jsou velmi krásné a atraktivní. Pro zájemce o sbírání rodu Oliva, existuje velmi podrobná monografie „OLIVA SHELLS“, Bernard Tursch a Dietmer Greifeneder, vydaná v roce 2003. Má 570 stran formátu A4, 1150 barevných fotografií, 74 vyobrazení i s živočichem a kompletním seznamem synonym. Její cena se pohybuje kolem 4000 Kč.

Pleurotomariidae – zářezovkovití

Tajuplní, krásní a vznešení příslušníci čeledi zářezovkovitých, právem označováni za žijící fosílie, jsou skutečnou ozdobou mnohých sbírek. Zářezovky jsou pojmenované podle charakteristického zářezu, který u některých druhů je tak dlouhý, že zasahuje až do poloviny ulity. Když byl v roce 1855 v Karibiku vyloven první živý druh Perotrochus quoyanus (Fischer a Bernardi, 1856), malakologové i sběratelé zajásali.
       Vždyť do té doby znali zářezovky jen jako zkameněliny, které obývaly moře před více jak 500 miliony lety. Tehdy se vyskytovaly v hojném počtu po celé naší Zemi.

 Dokonce i u nás v okolí Prahy můžeme najít v turonských opukách na Bílé Hoře jeden z jejich vymřelých druhů – Leptomaria seriogranulata. Vzhledem k podobnosti fosilních a dnešních ulit je patrné, že se jejich podoba od kambria nijak výrazně nezměnila. Do dnešního dne bylo objeveno a popsáno dalších 32 druhů ze všech, nejčastěji tropických moří. Jsou to tenkostěnné, velmi křehké lastury a většina vzorků v muzeích nebo sbírkách má vyhojenou jizvu nebo různá jiná poškození, ke kterým došlo při manipulaci. Například, když jsem si s velkou pompou v roce 1997 přivezl z Mnichova svoji první zářezovku Bayerotrochus westralis (Whitehead, 1987), moje žena mi hned při její nešetrné prohlídce ulomila obústí.
       Největším druhem je Entemnotrochus rumphii (Schepman, 1879), který žije v hlubokých vodách Filipín i Japonska. Dosud největší ulovený exemplář měří 284 mm a vlastní ho Don Pisor z USA.
       Proč jsou tyto ulity tak vzácné? Důvodů, které dělají ze zářezovek skutečné mušlové rarity je hned několik. Žijí ve značných, i několikasetmetrových hloubkách, na nepřístupných místech ve stržích a v podmořských jeskyních. Je jen velmi malá pravděpodobnost, že se je podaří vylovit běžnou dredží, přesto se lovcům na Filipínách občas stane, že nějakou vytáhnou, ale většinou už s nastěhovaným krabem. Zářezovky se živí hlubokomořskými houbami, které žijí na strmých skaliskách, kam se za nimi vydávají. Většina vylovených lastur pochází od lovců, kteří pátrají v hlubinách po vzácných exemplářích. Než se jim podaří nějaký kousek najít, může uplynout i několik týdnů. Někdy se také můžou dostat ke sběratelům díky těžebním pracím, když hlubokomořské bagry narazí na místo jejich výskytu. To, že je jich mezi sběrateli velmi málo, nesvědčí o tom, že je jich i v moři minimum. Prostě jen běžně žijí v takovém prostředí, kam se člověk jen tak snadno nedostane.
         Největším znalcem těchto rarit mezi měkkýši je Patrick Anseeuw z Belgie. Ten také jako jediný Evropan vlastní všech 33 druhů. Sám jich totiž v posledních letech několik popsal. Jsou to Petrotrochus gotoi, popsaný v roce 1990, žijící na Filipínách, Petrotrochus metivieri, 1995, z Indického oceánu, Bayerotrochus boucheti, 2001, z Nové Kaledonie, Bayerotrochus poppei, 2003, z Tonga, Petrotrochus tosatoi, 2005, z Francouzské Guyany. Po dalších druzích neustále pátrá a vysoce sponzoruje plavby národních oceánografických expedicí. V roce 1991 po něm pojmenovali japonští badatelé Kazanowa a Goto na Filipínách objevenou zářezovku Mikadotrochus anseeuwii. Tento amatérský malakolog vydal v roce 1996 nádhernou a velmi nákladnou knihu „Living Pleurotomariidae“, která má 202 stran a 84 barevných ilustrací a její cena se pohybuje kolem 175 dolarů.

Personidae,  J. E. Gray 1854

Rozdělujeme je do čtyř hlavních rodů: Distorsio, Distorsinella, Distorsomina,, Personopsis. Celkový počet druhů (26) není uspokojivě dořešen, protože existuje řada synonym a různé zdroje uvádí rozdílné počty druhů.
Personidae jsou tvarově až výstřední, ale o to jsou zajímavější a atraktivnější. Ještě před několika lety patřila tato skupina do čeledi Ranellidae (Cymatiidae).
      V roce 1998 ji A. G. Beu od Ranellidae oddělil a vrátil k jejímu prvotnímu názvu Personidae. Zjistil několik zásadních odchylek od původní čeledi Ranellidae.

Například odlišné trávící ústrojí podobné spíše čeledi Ficidae, se kterou mají také stejně podobná malá, černá a kulatá víčka. Tyto bizarní, ale nádherné silnostěnné ulity s hrubou skulpturou poutají pozornost sběratelů svým zvláštním jakoby deformovaným tvarem (z latinského slova distortus – zkroucený). První takzvaná deformace, neboli překroucení se objevuje u čtvrtého až pátého závitu, přestože první závity jsou vinuty zcela pravidelně. K této nepravidelnosti dochází proto, že bývalá obústí zůstávají na svém místě a každý další nárůst ulity je posunutý o 90°. Tento jev je nejzřetelněji vidět např. na Distorsio kurzi, nebo u ostatních větších druhů. Díváte-li se na lasturu ze předu, pootočte mušlí směrem doprava a uvidíte bývalé ústí, které překrývá mohutný nárůst. Pootočte ještě jednou a i tam je vidět zarostlé ústí zvětšeným, ale už o něco menším varixem (nárůstem). Obústí každé lastury je osobitě vytvarované, o tom může leccos vypovídat nejznámější druh Distorsio anus, který také dostal poněkud úsměvné jméno. V češtině mu byl přidělen název – řitnatka maloústá. Zuby, hrboly a různé záhyby tvoří neopakovatelný vchod do lastury, který je pro každý druh charakteristický a je také hlavním určovacím znakem. Všechny druhy se maskují různě silným periostrakem, od velmi hrubého až po sametově jemné.
        Nejvzácnějším druhem je Distorsio burgessi Lewis 1972 z Havajských ostrovů. Největším druhem je už zmíněné Distorsio anus, zaznamenaná velikost je 97 mm. Nejmenší je Distorsomina pusilla Pease 1860 z Filipín (6 – 8 mm). Nejnověji popsané je excelentní Distorsio parvimpedita Beu 1998 z Nové Kaledonie. Všechny druhy obývají teplé tropické vody v blízkosti korálových útesů. Živí se organickým detritem (zbytky odumřelých živočichů) a drobnými bezobratlými.