Velikonoční ostrov

Lastury ostrova kamenných obrů

Velikonoční ostrov je nejodlehlejší obývaný ostrov světa. Od pobřeží Chile je vzdálený 3600 km a nejbližší obývaný ostrov je Pitcairn (tady se usídlili vzbouřenci z lodi Bounty) je vzdálený 2075 km. Společně s Havajskými ostrovy na severu a Novým Zélandem na jihu tvoří takzvaný polynéský trojúhelník. Ostrov patří Chile a je jediný v Polynésii, kde se mluví španělsky. Platí se tu chilskými peso, ale na tržnici běžně říkají ceny v amerických dolarech.

Mýty a realita, které se tady mísí s pohnutým osudem ostrova i krutý úděl jeho obyvatel, byly pro nás dobrým důvodem k jeho návštěvě. Ale možná to chce začít úplně od prvopočátku, od doby, kdy došlo k osídlení ostrova.

Když první obyvatelé pocházející z Markéz připluli před rokem 900 n.l. na ostrov, byl celý pokrytý bujnou vegetací, množstvím všemožných plodin, lesy plné vysokých palem a dalšími listnatými stromy. Připluli ve dvou velkých kánoích v přibližném počtu 400 lidí. Rozdělili se do 10 klanů, které se rozmístily v 16 osadách po celém ostrově. Sebou přivezli, kromě různých plodin jen slepice a prasata a zřejmě jako černé pasažéry krysy. Úrodná sopečná půda, obrovské množství ptactva a hojnost ryb, zvláště oblíbených delfínů dávala novým obyvatelům snadný a téměř bezpracný život. V době největšího rozkvětu se obyvatelstvo rozrostlo na více jak 15 000. Za tento ráj vděčili svým předkům, kteří ostrov objevili, zvláště jejich vůdci Hotu Matu. Na jejich počest začali tesat z kamene sochy, které jak klany mezi sebou soupeřily, se neustále zvětšovaly. K jejich přemísťování z lomu na pobřeží bylo zapotřebí množství palmových kmenů a palmový les postupně mizel. Mizely i 18 metrů vysoké palmy, v průměru až dva metry, které byly ideální na stavbu kánoí pro lov delfínů. Přibližně za 500 let byly vykáceny všechny palmy. Ořechy nakousané krysami už nemohly vyklíčit

Nastal úpadek, hlad, války klanů. Bylo už velmi pozdě, když si obyvatelé uvědomili sebezničující chování a některé sochy začali strhávat a ničit. Výzkumy jasně dokázaly, že kolem roku 1600 se podařilo ostrovanům zničit veškeré lesy a kdysi úrodná půda byla devastována erozí. Nebylo z čeho stavět, na čem vařit, vysychaly potoky. Lidé vyhubili veškeré ostrovní ptáky a dokonce i suchozemské šneky. Začali žít v jeskyních, nebo ve svazích z kamene zhotovených obydlí. Možná si říkali, že už nic horšího nemůže nastat, ale mýlily se. Během doby přicházela rána za ránou.

Objevili se první Evropané, kteří už nalezli obyvatelstvo zdecimované ekologickou katastrofou. V 60 letech 19 století následující události je přivedli téměř k vyhubení. Peruánští lovci otroků během několika měsíců odvezli z ostrova více jak 1500 mužů a žen, tedy polovinu stávající populace. Odvlečen byl i poslední rapa-nuiský král Maurata i celá jeho rodina. Tady už zasáhl tahitský biskup a peruánská vláda po průtazích vrátila pouhých 15 přeživších otroků zpět na ostrov. Ti však zavlekli nákazu neštovic a začala zhoubná epidemie. Zbytky obyvatelstva pak válčili mezi sebou o uvolněná území. A jako by všemu nebyl konec první křesťanský misionář zavlekl roku 1867 na ostrov tuberkulózu. V roce 1877 měl ostrov pouhých 111 původních obyvatel. O rok později vyhlásilo Chile nad ostrovem svrchovanost a ten se stal chilskou kolonií. Ostrov porostlý pouze travinami a keři, pak pronajali britské společnosti pro chov ovcí. Obyvatelé byli soustředěni do jedné vesnice a bez povolení ji nesměli opustit. Až v roce 1935 deklarovalo Chile Velikonoční ostrov jako Národní park.

A konečně v 60 letech 20 století chilský kongres přijal zákon o právech obyvatelstva a tak se stali právoplatnými občany Chile. Zákon také říkal, že vlastníky půdy mohou být pouze rapa-nuici. V roce 1967 bylo postaveno letiště a od té doby začali tvrdě zkoušení obyvatelé těžit z kamenných obrů, kteří byly symbolem zničení ostrova.